Žena je největším darem pro každého z nás. Mohly dříve ženy i dnes důstojně žít a svobodně dýchat? Co pro ně učinil Kristus? Co můžeme udělat pro ně my muži? Článek musím rozdělit. Dnes 1. část, zítra pokračování.
Ženy jsou Božím darem
Jeden křesťanský myslitel jednou řekl, že na světě jsou dva nádherné Boží dary, tj. příroda a žena. Pán Bůh si zřejmě dal záležet, když vytvářel Adamovi životní partnerku. Každá žena je krásná a je Božím darem. Paradoxně ta výjimečnost byla vždy předmětem adorace, zbožštění, ale také zneužitím a vypáčením sexuality, diskriminací, podceňováním, týráním. Je to právě žena, která často byla v minulostí i dnes znevažována, podceňována, kladena pod úroveň muže.
Ženy v Izraeli
V Izraeli byla žena postavena mnohem výš, než v pohanských národech. Ale dokonce ani v Židovství neměla to pravé postavení. Byla majetkem otce, pak muže. Židovští muži děkovali Bohu, že je Bůh neučinil pohany, otroky, nebo ženami. Ve svatyni, pak v synagogách ženy měly vyhrazené místo, jiné, než muži. Žena nebývala zařazována do rodokmenů, její svědectví nebylo platné a důvěryhodné.
Ženy v Koránu
„Buď k ženám přátelský, protože ženský rod byl stvořen z žebra, avšak z ohnuté části žebra, takže pokusíš-li se je narovnat, zlomí se; neuděláš-li nic, bude se ohýbat dále.“ Hudúd jsou tresty vůči ženám, stanovené Muhammadem v Koránu a hadíthech. Muž mohl ženě klidně nařezat, zbičovat a ve výjimečných případech i zabít.
Ženy v Novém zákoně
Když otevřeme NZ jsme v údivu, když si všimneme rodokmenu Ježíše Krista. Povzbudí nás zde hned několik důležitých věcí: Jsou uvedeny 4 ženy, které byly podle práva vlastně praprababičkami Krista. To je naprosto nebývalé v kultuře, do které se Ježíš narodil. Další údiv je zjevný, když si uvědomíme, kým byly tyto ženy: Ráchab – nevěstka z Jericha. Rut – z moábského nenáviděného národa, který byl dle Zákona před tím vyloučen ze společenství a z přístupu k Bohu. Támar, která svedla Judu svého tchána k cizoložství. Betšabé, která se podvodem a vraždou stala Dávidovou ženou. Toto je nádherná pravda, kterou přinesl náš Pán a skrze evangelium lásky rozbíjí odvěkou zeď mezi národy a Židy. Ničí propast mezi mužem a ženou, likviduje odvěkou diskriminaci mezi pohlavími. Proto v Kristu není muž, ani žena, jak později napsal apoštol Pavel. Rozbíjí zeď mezi svatým a hříšníkem. Ty, kterými jiní lidé opovrhují, třesou se studem a soudem, Bůh si pěkně zařazuje mezi předky svého milovaného Syna. To další, co způsobuje, že ženy mohou začít svobodně dýchat a důstojně žít, je láska Ježíše k jeho současnicím. K ženám, které byly, jak to vypadá z NZ příběhů, z různých společenských vrstev. Jana, žena Herodova správce. Musela to mít velmi těžké, žít v blízkosti despoty Heroda a přitom následovat Ježíše. Musela být velmi statečnou ženou. Taky Zuzana, zřejmě měla peníze, pomáhala Kristu a jeho učedníkům. Co ale je zřejmé z evangelií, že mezi zmiňovanými ženami jsou většinou ty s pošramocenou pověstí, ale taky vysvobozené ze závislosti a hříchů. Tyto nejvíce přitahoval Ježíš. Ty si nejvíc libovaly ve svobodě a zřejmě docenily nejvíc, co to znamená důstojně žít.
Jednou z nich byla Marie Magdaléna. Přišla k Ježíši hledat pomoc, našla ji a ještě mnohem víc. Nalezla odpuštění a spasení. Jisté je také, že Magdaléna byla vysvobozena z moci zlého a hříchu. Začala opravdově žít. Stává se vůdčí osobností mezi ženami a v mnohém zastiňuje apoštoly. Svoji láskou, opravdovostí, citem, oddaností. Je pod křížem, pohřbívá Kristovo tělo, je u hrobu, a jako první hledí do tváře vzkříšeného Krista. Důstojnost života se projevuje zvlášť v krizových a bezvýchodných situacích. Kristova smrt byla bezesporu tou situací, kde se projevila nádhera Marie. Oba učedníci se vrátili domů, ale Marie zůstala u hrobu. Očekávala s naději, že ji Bůh nezklame, že dostane odpověď. Tam, kde to jiní vzdají, rezignují, odejdou, milující bytost zůstane. Rozum a okolností velí k ústupu, ale srdce cítí jinak. Mohli bychom říci, že srdce někdy nemá rozum. Jedná spontánně, nesmyslně. Někdy i nás muže fascinuje a někdy štve, ta neústupnost ženského srdce, která jde až za hranici rozumu. Někdy dokonce ty jiné provokuje, znepokojuje. Láska Marie Magdalény jde za hranice rozumu. Nemohla tehdy odejít. Cítila, že se stane něco velkého. Jak to, že dokázala takto milovat? Měla toho dost na svědomí. Jiní se k ní možná obrátili zády, opovrhovali, soudili, ale Kristus ji odpustil, přijal na milost, miloval jí celým srdcem. Co měla jiného dělat? "Komu se mnoho odpouští, mnoho miluje". Projevuje se zde ta nádherná ženská vlastnost, kterou je touha po společenství, intimitě, věrnosti. Je to srdce ženy, která to nevzdá tam, kde to všichni muži zabalí a rezignují. Tato vlastnost proměněná navíc Kristovou láskou přináší nádherné ovoce u hrobu, a nejen tam. Stává se první misionářkou, té nádherné zvěsti: „Viděla jsem Pána.“ Jen ta žena může žít nejdůstojněji, která se může připojit k Marii Magdalské a může s ní zvěstovat „I já jsem viděla vzkříšeného Krista“. Která ve svém životě prožívá nadpřirozené, nečekané zkušenosti.
Takže Kristus i dnes vrací ženám důstojnost, jistotu, že jsou milovány a povolává je výjimečným posláním, pro jejich užitek, proměnu společnosti i růst jeho království.
