Snad už fakt doopravdy. Nejen jako, žádné vystrčené růžky, nýbrž fakt už snad se vší vážností a silou a odpovědností za to, že když seberu odvahu vyprat zimní bundy, že je zas po týdnu nebudu tahat z útrob komory. JARO JE TADY.
Stačí několik týdnů plných chmurných znamení toho, že zima už bude nejpíše věčná a nikdy nás neopustí, aby poté, co jaro budovatelsky udeří ("tak je to právné, tak to má být"), člověk začal vesele křepčit; v duchu, ti čilejší i doslova. Lidi si svlíkaj bundy. Chlapi se už už co nevidět dočkaj, že mladý holky vytáhnou sukně anebo alespoň odhalí bůčky nad páskem od riflí (tak aspoň něco, no né?) Chlapi sami se postaví k jaru tak, že na dně skříně vyšmátraj a nasaděj bermudy - spousty chlapů, nejen Zoly a pan Starý, ale i mnoho dalších chlápků. Kočička Miluška potvrdila existenci jara tím, že vyšla z domu na zahradu (nežli si nás vybrala za poddané, žila chuděra někde venku, proto po zabydlení se v domě pojala pevné rozhodnutí už nikdy v zimě nejít ven, ach - jak já jí rozumím, tuze ráda bych se k ní přidala).
Jaro sebou musí mrsknout, když nás tak dlouho nechalo čekat, páč za dva měsíce tu máme léto. A tak sluníčko popotahuje rostliny ze záhonů seč může (na zahrádce nám jako zázrakem vyrostla tráva během jednoho dne) a taky jaro raději hned na spoustu lidí skočilo, nespoléhaje se raději na to, že by na někoho lezlo pomalu. Akorát se bohužel nezefektivnila ta problematika domluvy, ta zůstává stále táž - stále stejně vošemetná, tak, jak ji známe věky: Někoho brnkne jaro přes nos při setkání s Vámi, ale Vám naskočí všechny jarní myšlenky naráz při setkání s někým úplně jiným, haj hou :)
