Nemám ráda horory. Nemám v sobě žádnou tu buňku, která by zprostředkovala spojení mezi děsuplným leknutím a radostí. Člověk (asi kameraman s kamerou, že) stojí ukryt ve skříni, klepe se hrůzou, snaží se nekašlat, případně ještě ucpává pusu roztomilé holčičce s blonďatými vlásky (s lokýnkami, samozřejmě), vně skříně pátrají zabijáci, dveře skříně mají škvíry (jinak by tomu chudákovi byla kamera k ničemu, že), kamera zabírá skrz otvory skříně zloducha, kterak tupě míjí skříň, jasně že bez povšimnutí. Nu ale po pár vteřinách se zloduch zákeřně po špičkách vrátí a bafne přímo do otvorů skříně. Fujtajbl. (Mami, doprovodila bys mě na záchod?)
Rozhodlo se to už dávno, že nebudu milovník tohoto žánru. V neděli po obědě mi oznámili radostnou novinu a vzali mne do kina na nejhorší ze všech hororů, Sněhurku a sedm trpaslíků od Disneye. Dodnes vidím ten ksicht proradné babice, jak podává Sněhurce to jabko!!! Hrůza! Nevím, kolik mi bylo let, ale asi málo, neboť pěšky jsem domů nešla, cestu domů jsem proškytala na něčím rameni. Hned po té scéně s jablkem, samozřejmě. A vybavuju si, že odchod byl mírně dramatický, tak trochu úprk, trochu jsme vyrušili představení, asi jsem neštkala právě potichu. No nebyli poučitelní ti rodiče, nebyli - ještě mne coby robě zkusili vzít na ohňostroj, ale zapomněli mi dopředu vysvětlit, oč půjde. Takže když jsme se od věže blížili k blatenskému zámku a začal ten rachot, vylezla jsem v děsu a panice okamžitě na vrcholek matky, dodnes si to pamatuju, včetně toho pocitu hrůzy a ohrožení - kdyby malé dítě v míru mohlo mít pojem o válce, řekla bych, že můj mozek to tehdy vyhodnotil jako válečný útok. No a jasně, šlo se opět domů. Moc si teda se mnou neužili.
Kdo by to byl býval řekl, že film, ve kterém hraje Liv Tyler, může bejt úplně blbej ? A ono jo. Čekala jsem stále trpělivě, zda druhá polovina bude méně slabá než ta první. A ono ne. Měla jsem kvůli starostem období špatného spaní a co mne nenapadlo - zapnout televizi. Liv Tyler umí hrát, a tak jsem z důvodu chybné logické konstrukce očekávala, že film Oni bude i o něčem jiném, než o tom děsu a o tom lekání. A o tom schovávání ve skříni. A když na závěr Liv Tyler, dočista již mrtvá, ještě naposledy otevřela oči a děsuplně zařvala, aby vyděsila toho chudáka chlapce, který mrtvá těla našel, to mne fakt naštvala. A to jsem na slibnější druhou polovinu čekala beze zvuku. Asi si za trest nejmíň dva roky nepustím ani Pána prstenů, ani Armageddon.
