Vývoj lidstva postupuje mílovými kroky vpřed a člověk se nespokojí s polovičatostí. Právě naopak. Vše, co dělá musí ohromit, zaujmou a není na škodu, když to šokuje. Ty tam jsou doby, kdy člověk psal rýmy o rozkládajících se zdechlinách. Básnička. Pche. Ne ne, tomu chybí kolosálnost. Je třeba vymyslet něco většího, musíme nechat našim potomkům pořádný odkaz, a to třeba ve formě budovy Národní knihovny. A podle hesla: „já mám svou vizi, čert vem vás“ si člověk (nebo menší skupina lidí) prosadí svou za každou cenu, najde způsob, jak se zviditelnit zapsat do dějin, ať to stojí co to stojí.
Argument je jasný. Není totiž potřeba postavit moderní budovu – proč taky? Když už jsme v tom, postavme rovnou extra-mega-hypermoderní budovu. Je jedno, že se tenhle dům nehodí do okolní zástavby, že kusy architektury podobného typu se po celém světě dají zatím počítat jen na desítky, že se široké veřejnosti, pro kterou se tato knihovna staví, tento design nelíbí. Hlavní je mít vizi. A na to, podle mého názoru, umělci i porotci výběrových řízení slyší. „Tak ty máš prej vizi – tak pojď, tady máš dvě miliardy a zrealizuj ji, ať už je to co je to.“ A stalo se tedy, že český národ staví na Letné obrovský zelený kydanec na několik miliónů svazků knih. Baudelaire musí smíchy slzet.
Výsledky výběrového řízení mi nepřišly zcela seriózní. Zdá se mi, jako kdyby nešlo o to najít nejlepší budovu Národní knihovny, která by nás dostatečně reprezentovala. Spíš mi přijde, že se soutěžilo o to, kdo si troufne překročit doslova Rubikon drzosti. Kdo má tak velkou odvahu, že navrhne kopeček podivného želé, kdo zajde dál než ostatní. A tak, porota v zájmu pseudopokrokovosti snažíc se vypadat osvíceně vybírá ten největší nonsens a doslova tak plivne pod panorama Hradčan rýsujících se nad Letnou.
Věřím ale, že má Národní knihovna mnoho výhod, které musíme brát v potaz. Po některých stránkách je to stavba budoucnosti se všemi technickými vymoženostmi, které si my, Češi, vůbec dokážeme představit. Energeticky přívětivá a kulturu podporující budova, nicméně na první pohled zaujme svým vzhledem. A vizáž, bez sebemenšího nalhávání, je pro dnešní společnost nejen prvním a posledním písmenem řecké abecedy, ale dokonce i všemi ostatními písmeny. Tato myšlenka implikuje předvídatelný výsledek a reakce většiny Čechů, majitelů Národní knihovny, označující tuto budoucí svatyni inteligence termíny jako „zelene ejakuláty“ a podobně, dle mého názoru, nejsou zcela kladné.
S největší pravděpodobností si o mě lidé pomyslí: „No jo, to je konzerva, neví nic o moderním umění.“ Je možné, že mu nerozumím, ale jedno je zcela jasné. Nehraje pro mne žádnou roli, zda je tato budova-chrchel umělecké dílo, nebo ne. Důležité je, jak na mě působí. Vždyť přece i Eifelova věž nebyla přivítána s nadšením a já si tento fakt plně uvědomuji, ale pokud dovolíte, ani tomuto argumentu nebudu přisuzovat valnou hodnotu. Připadá mi, že v případě budovy Národní knihovny zde není umění pro lidi, ale lidé pro umění. Aby ho obdivovali právě proto, že ho někdo dvěma miliardami podpořil a axiomaticky řekl: „Tohle je umění, to se vám líbí“.
Nicméně, dovolte mi shrnout konstatováním, že estetická hodnota je, jak všichni víme a o čemž nikdo nepochybuje, relativní. Co všechno budeme nazývat uměním závisí tedy bezesporu na nás. Otázka zní jinak. Kdy si uvědomíme, že ve strachu z projevení vlastního názoru či vkusu a tedy možným zesměšněním sebe sama, chválíme císařovy nové šaty?
