Novináři mě baví. Jsou to laici, kteří jsou vlastně odborníci na všechno z titulu své profese. A jejich práce tak je vnucování pseudoproblémů, které zhusta přikrmují názory politiků, neodborníků snad ve státě největších, právní vědomí většiny zástupců netřeba zmiňovat. A tak se řeší, jestli prezident může neratifikovat Lisabonskou smlouvu, na níž je odpověď zcela jasná, vyjádřitelná jednou větou.
Dovolte mi nejdřív ale, abych uvedl nějaké důvody k mému závěrečnému stanovisku (bylo by asi málo smysluplné vyhodit sem jen tak větu bez dalšího). Nebudu používat mnoho odkazů na literaturu a tak dále (nepíšu seminární práci) jen zmíním fakta vyplývající z dikce některých ustanovení Ústavy ČR a případných ústavních zvyklostí. Jsem zvědavý a těším se na potenciální diskuzi pod článkem.
Vycházejme z toho, že prezident „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“. Pojem ratifikace, jako „konečný souhlas s mezinárodní smlouvou“, je ale třeba vysvětlit. Jednoduše řečeno je ratifikace mezinárodní smlouvy potvrzení pro druhou stranu, že v ratifikujícím státě neexistuje žádná právní překážka pro nastání účinků, jež má smlouva vyvolat – jinými slovy: „ U nás všechno oukej“. Proto si taky ratifikovanou smlouvu často ponechává druhá strana. O rozporu MS s ústavním pořádkem ze zákona rozhoduje Ústavní soud (viz. čl. 89 1/1993). Proto prezident nesmí! smlouvu ratifikovat dříve, než skončí jednání před Ústavním soudem (případně do odstranění nesouladu MS a ústavního pořádku popsaného ÚS). Není-li řízení oficiálně zahájeno (podáním stížnosti), pak prezident smlouvu podepsat může, nemusí podle zákona brát ohledy na prohlášení několika senátorů, že stížnost podají do dvou měsíců (více Judr. Jan Kudrna, Ph.D v Událostích komentářích 6.5.2009). Může nastat situace, že prezident má pochyby o souladu MS s ústavním pořádkem a tak je povinen podat stížnost k ÚS sám. Po případném zamítnutí stížnosti plénem ÚS, musí prezident smlouvu ratifikovat.
Proč je ale povinen ji ratifikovat? Bude stačit aplikovat selský rozum: Lisabonská smlouva byla schválena 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. Tak se schvalují ústavní zákony a MS podle článku 10a ústavy. To je pro MS neuvěřitelně silný mandát, bereme-li v úvahu, že lid je „zdrojem veškeré státní moci“ a přímo volený je pouze parlament – lid tak vyjadřuje svou vůli tak přímo, jak jen může. Avšak osoba prezidenta byla zvolena už jaksi „přes jedno koleno“ a vůle lidu už je přes parlament filtrována jednou, osobou prezidenta už podruhé. Zbývá snad už jen dodat, že smlouvu neratifikuje prof. Ing. Václav Klaus, csc., ale prezident České republiky. A prezident nemá mít osobní názor, prezident jen připojuje podpis ze svého úřednického titulu. Stejně tak by bylo nesmyslné žádat starostu obce, aby souhlasil s oddáním budoucích novomanželů před tím, než podepíše oddací list.
Věc je jednoduchá. Prezident musí Lisabonskou smlouvu, neexistují-li nějaké právní překážky, ratifikovat.
