Jako starosta malého města, které je ale zároveň významným horským střediskem, jsem každodenním svědkem střetu dvou světů.
Na jedné straně jsou zde více či méně bohatí lidé, kteří si u nás kupují či pronajímají apartmány, tráví zde primárně volný čas, užívají si krásy hor a nabídky služeb. Na straně druhé je řada místních lidí, kteří sice třeba celý život poctivě pracovali, ale jejich příjmy zkrátka nebyly příliš vysoké. Dnes jsou v situaci, kdy se pro ně život na horách stává hodně drahým. Ze současných cen nemovitostí se jim točí hlava. S obavami sledují rostoucí ceny energií, potravin a spousty dalších věcí. Pokud jsou navíc v situaci, že jsou na všechno sami, mám na mysli zejména samoživitelky či samoživitele, nebo ovdovělé seniorky a seniory, stává se jejich situace často bohužel kritickou. Zejména, pokud nemají alespoň jistotu vlastního bydlení. Pokud jsou tito lidé odkázáni na nájemní bydlení, jsou nyní ve stále větší a větší pasti. A jednoznačně si zaslouží solidaritu a pomoc.
Jenže kromě zmíněného střetu dvou světů vidím také střet dvou typů politiky. Té naší, malé, místní, kdy řešíme opravy chodníků, odvoz seniorů do lékárny, zajištění alespoň nějakých obecních bytů či výstavbu hřiště, na kterém si můžou děti zajezdit na kole či zahrát fotbal, a na druhé straně té velké na národní či dokonce evropské úrovni. Zdaleka nejsem sám s pocitem, že ta velká politika často existenční problémy lidí přehlíží. Přijde mi třeba neuvěřitelné, že Evropská unie hlava nehlava tlačí Green Deal, i když sama uvádí, že jedním z jeho důsledků může být tzv. energetická chudoba třetiny občanů unie. To je přece strašně nefér. Pochopitelně to totiž odnesou právě ti chudší, nejvíce zranitelní.
Jenže právě tito lidé si nezaslouží dostat ve svém už tak dost složitém životě další ránu klackem přes záda. Zaslouží si přesný opak, tedy podporu a pomoc. Mimochodem i proto, aby si mohli dovolit chovat se šetrněji k životnímu prostředí. U nás na horách stále řada lidí topí uhlím či dřevem. Důvodem je pochopitelně cena. A nikdo nemá právo je za to odsuzovat. Nechtějí v zimě zmrznout. Nyní rostou dramaticky ceny všeho od plynu přes elektřinu, pohonné hmoty až k potravinám. To znamená, že lidé budou mít ještě hlouběji do kapsy, ještě složitější rozhodování, co si dovolit můžou, a co už ne.
Tahle situace mě hodně trápí. O to víc, že řadu takových lidí a jejich životních příběhů znám osobně. Vím, že to nejsou žádní flákači, ale naopak slušní lidé, kteří jen v životě neměli takové štěstí. Radnice malého města má omezené možnosti, jak jim pomoci. Přesto se o to snažíme a budeme ze všech sil snažit i dál. Musí se k nám ale připojit i další instituce, kraj, vláda, Evropská unie. To ale vyžaduje změnu jejich přístupu. Musejí si uvědomit, že každé jejich rozhodnutí má nějaké důsledky. A že tam venku, ve městech a vesnicích žijí lidé, na které dopadají. A v první řadě by měli pamatovat na ty, kteří se mohou nejméně bránit. To už není ani o politice, ale o obyčejné lidské slušnosti.
Budu se o tom snažit psát a mluvit při každé příležitosti. A budu vděčný za každého, kdo se ke mně v této snaze přidá. Díky, že jste dočetli až sem. Těším se na viděnou u dalšího dílu Radostí a starostí šumavského starosty.
