Radosti a starosti šumavského starosty – Díl 2.

V prvním díle svého blogoseriálu jsem slíbil, že se příště zaměřím na lidi, kteří nám na Železnorudsku nedělají radost, ale naopak házejí klacky pod nohy a přidělávají starosti. Takže pojďme na ně.

Na horách nikdy nebyl a není lehký život, takže tady odnepaměti platí, že si lidé musí vzájemně pomáhat. Pro většinu místních je to samozřejmost. Jeden zapadne s autem, tak přijede druhý a vytáhne ho. Někoho bolí záda, tak za něj odhází sníh soused. Příště si to zase třeba vymění. Prostě si vycházíme vstříc, děláme to automaticky, a myslím, že v drtivé většině rádi. Bohužel, každé pravidlo má své výjimky.

S jednou takovou se teď potýkáme, když se snažíme na Špičáku, což je městská část, patřící do katastru našeho města, posílit stávající vodovod z dalšího vrtu. A z něj do vodojemu je třeba dovést přípojku. Pro většinu lidí je dostatek vody ve vodovodu celoživotní samozřejmost, v řadě obcí, zejména ve složitějším terénu je ale stále dost lokalit, kde chybí. Troufám si tipnout, že by každý normální člověk souhlasil s tím, že taková vodovodní přípojka je ve veřejném zájmu. I přesto jsme narazili na zásadní problém. My tu přípojku totiž potřebujeme vést i pozemky, které se nacházejí v soukromém vlastnictví. Se všemi majiteli ostatních pozemků jsme se na umístění domluvili, krom jednoho.

Jeho majiteli jsme pochopitelně nabídli, že zaplatíme za toto věcné břemeno. Bohužel jsme se ale dočkali nesouhlasu a odmítnutí jakékoli rozumné dohody. A to, prosím pěkně, jde suma sumárum o devět běžných metrů z celé téměř čtvrtkilometrové trasy. Mohli byste si říct, že je to sice sobecké a smutné, možná nepochopitelné, ale že se to stává. Bohužel však onen pozemek patří rodině jednoho opozičního zastupitele, který vodovodní přípojku zřejmě blokuje pouze kvůli vlastní zhrzenosti. Když mě veřejně kritizuje, jde o jeho svaté právo. Ale blokování realizace tak veledůležité stavby, jakou stavba vodovodu bezesporu je, to je vyloženě schválnost a zlomyslnost, která jde proti zájmům obce a našich lidí. A to mi opravdu nesmírně vadí.

Klacků pod nohama se občas dočkáme i od lidí zvenčí. Zatím nejhorším případem, se kterým jsem se setkal, bylo několikaměsíční martyrium se získáním razítka od Ministerstva životního prostředí. To jsme potřebovali, když jsme vyřizovali převod vlastnictví pozemku ze státu na naše město. Jedná se o pozemek, na kterém několik desetiletí stála ruina bývalé kavárny, a kde nyní postupně budujeme železnorudské náměstí. Nedokážu si představit větší veřejný zájem. Převod pozemků byl složitý, nicméně po sérii jednání s Ředitelství silnic a dálnic a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se vše povedlo dohodnout. Potřebovali jsme ale kromě řady jiných i zmíněné razítko. Jedna paní úřednice z ministerstva však zřejmě dospěla k názoru, že pro životní prostředí je lepší chátrající ruina budovy, než náměstí pro lidi. Nejprve si své rozhodnutí i přes doložení veškeré dokumentace i argumentů i četné urgence 2,5 měsíce rozmýšlela, aby nám nakonec od ní dorazilo negativní stanovisko. Nevěřil jsem svým očím. Tolik práce, snahy a obecních peněz má přijít vniveč jen proto, že si jedna úřednice nesmyslně postavila hlavu? Nebudu vám lhát, vulgarity lítaly. Nakonec jsem se v čirém zoufalství obrátil přímo na ministra Brabce a seznámil ho s celou situací. Díky jeho intervenci se nakonec celý proces podařilo úspěšně dokončit, za což jsem mu poděkoval osobně, ale rád tak činím znovu i touto cestou. Nešlo přitom ze strany pana ministra o cosi nestandardního, pouze to dostal k vyřízení někdo jiný, nezávislý. Dodnes si nejsme jisti, proč se zmíněná úřednice rozhodla hodit všem lidem ze Železné Rudy takové poleno pod nohy. Důkazy nemám, ale jediné logické vysvětlení je, že prostě šlo o zlý úmysl. Čím, nebo kým byl motivován, to už zůstane jen asi navždy ukryto v něčím svědomí.

Závěrem ještě taková ukázka, kam to vede, když k sobě lidé vzájemně nedokážou být ohleduplní a sobecky sledují jen svůj vlastní zájem. Naše město upravuje více než 80 kilometrů běžkařských tras, nejvíc ze všech šumavských obcí.  Zároveň v okolí Železné Rudy vyhrnujeme i cesty pro pěší turisty. Neustále se ale potýkáme se stížnostmi na stopy zničené od pěších, občas si naopak stěžují běžkaři, proč je ta či ona trasa upravena pro pěší turistiku. Nevím, jak vy, ale já si rád občas vyrazím na běžkách, občas zase na procházku. Pro obě aktivity mám v našem okolí opravdu hodně prostoru a možností. Všude je to hezké a každý si může najít svůj směr. Proto mi hlava nebere, proč mají někteří lidé potřebu doslova šlapat do radosti ostatních.

Buďte prosím ohleduplní k sobě navzájem i k přírodě okolo vás. Takové lidi u nás na Šumavě vždy rádi uvítáme. Mějte se hezky a u dalšího dílu Radostí a starostí šumavského starosty na shledanou.