67) Boží hlas v Opičí hoře

Bílý muž vyrazil na další výlet. Tentokrát přes noc. Pět kilometrů od místa kde bydlel se nachází malebná indiánská vesnička Cerro Chango - Opičí hora. A název neklame. Jedná se o výjimečný ekosystém, jehož největší chloubou jsou volně žijící opice druhu "araňa". 

Sestra Anjelyfilippo

Jedno sobotní odpoledne se vydal na cestu. Místní si ťukali na čelo, když jim vyjevil svůj plán jít pěšky. Na procházky indiány neužije. Bílému muži ale chůze vyhovovala, tím spíš ve zdejší krásné panenské přírodě chinanteckého kraje. Vybavil se zásobou potravin, pořídil něco i pro rodinu, jež ho pozvala, do uší po delší době pustil oblíbenou hudbu a vyrazil.

Po bezmála dvouhodinovém pochodu v zajetí spalujících paprsků jarního slunce se konečně doplazil na místo určení. Cestu významně znepříjemňovala projíždějící auta. Za každým se zvedl oblak jemného červeného prachu, jež na pár minutek znemožnil bílému muži pokračovat v chůzi. Vybudovat zde zpevněnou komunikaci by nebylo od věci, klel pokaždé, když hystericky tiskl na ústa a nos ručník v podivné křeči způsobené deficitem přísunu kyslíku.

Když došel k mostu, za kterým se již rozprostírala cílová komunita čítající přibližně dvacet domečků, v ústrety mu vyběhla trojice dítek. Nejste malíř? Jdete nám vymalovat jídelnu? Pobaveně odvětil, že nikoli, že jde jen na návštěvu k sestře své studentky Anjely z Rio Manso. Až nyní si uvědomil, že vlastně nezná ani její jméno. To dětem nevadilo. Řekly bílému muži, ať je následuje, že ho za dospělými zavedou.

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9406663
stránka Anjely

Dostalo se mu vřelého přivítání. Skupinka mužů a žen právě dokončovala práce na „nové jídelně“, chloubě zdejšího ekoturistického projektu. Zodpověděl několik dotazů ohledně života v Evropě a poté již se svými hostiteli vyrazil do jejich království. Romantické chaloupky u řeky, komplet ze dřeva.

Nastal tichý večer v předsíni pralesa. Zatímco se lidé pomalu chystají k zaslouženému odpočinku, fauna džungle se probouzí a pozornému posluchači nabízí nádherný koncert plný roztodivných tónů, zvuků a pazvuků.

Usadil se s domácími ke stolu a společně s hlavou rodiny, Jesusem přezdívaným „Čůčo“, povečeřel. Kuchyně se podobala zahradnímu altánku. Její stěny nebyly vyšší než-li metr. Ač doma, seděli v otevřeném prostoru. Byli nedílnou součástí džungle. Ovíval je příjemný vánek zvenčí, pohledy očí jako magnet přitahovala respektovaná majestátnost nočního pralesa. Bílý muž se cítil nádherně malý a bezvýznamný. Přesně takový, jakým v rámci celého vesmíru a lidské existence je. Jeho srdce znovu zaplavila vlna klidu, míru a všeobjímající pokory.  

Šeptali. Jakoby i pro domácí bylo okolní ticho něčím posvátným, respektovaným za všech okolností. Bílý muž byl půl světa od své rodiny, svých přátel, seděl u neforemného dřevěného stolu s lidmi, které viděl poprvé v životě. Ale cítil se šťastný. Hovořili, ačkoli slov by nebylo potřeba. Bílý muž cítil souznění se všemi a se vším. Pocity, kterým dokáže porozumět každý i bez znalosti cizí řeči. Hlas Boha, universa, stvořitele, jež promlouvá ke všem svým vlastním esperantem pocitů a myšlenek, jímž rozumí i němý.

Jeho zrak nyní spočinul na staré hamace. Tušil, že jít spát teď, kdy strunu jeho srdce rozechvíval hlas samotného stvořitele, by byla věčná škoda. Popřáli si s domácími dobré noci a on si s knihou vlezl do houpací sítě. Dlouze se zadíval do noční džungle. Vychutnával si pocity, jež mu plnily srdce.

Kolem půlnoci knihu zavřel a odešel se uložit ke spánku. Kdybyste se ho ale zeptali, o čem byla pasáž, kterou přečetl, nevěděl by. Ačkoli jeho zrak poslušně spočinul na každém slovu kapitoly, dnes večer četl ve své duši.