Boj o pozice, jednání s radnicí

Během pětihodinové jízdy z Coatepecu do Papantly Imelda vyřizovala jednu SMSku za druhou. V úhrnu jich mohlo být klidně ke třicítce.

Účelem zběsilé a intenzivní komunikace bylo získání kontaktů na místní neziskové organizace, v jejichž řadách by bylo možné hledat potenciální zájemce o studium angličtiny s českými dobrovolníky United Vision.

Každým ujetým kilometrem jsme se blížili nové komunitě, a přitom jsme stále neměli ani studenty, ani vytipované místo k ubytování. A to i přesto, že spojka Mujeres Productivas v Papantle, dvaadvacetiletá Zelma, už měsíc tvrdě pracovala s jasnými instrukcemi - sehnat studenty, zařídit ubytování.

Cestou z Coatepecu jsme se zastavili v hlavním městě Xalapě, abychom požádali o pomoc velmi důležitou úřednici na ministerstvu zemědělství. Sympatická Heidy, se kterou jsme díky Imeldě už jednou poobědvali, byla s našimi vzdělávacími aktivitami ve Veracruzu již dříve detailně seznámena a ochotně přislíbila osobní intervenci.

Heidy nám během pár hodin domluvila v Papantle tři schůzky. A hned ta první se vyplatila.

Přibližně padesátiletá Adriana je šéfkou organizace sdružující výrobce uměleckých předmětů z vanilky. Ačkoli je tato plodina typická právě pro oblast Papantly (nikde jinde na světě se dříve vanilka nevyskytovala), její organizace zaštiťuje i výrobce z dalších sedmi států mexické federace. Krom toho ale Adriana pracuje i pro papanteckou radnici, a to se ukázalo jako rozhodující.

Vyložili jsme naši poměrně složitou situaci a Adrianě stačilo pár telefonátů k tomu, aby bylo dosaženo zásadního pokroku. V první řadě nám doporučila vhodné ubytování. Skromný pokoj s kuchyňkou a internetem. To co se Zelmě nepodařilo během měsíce, to se Adrianě podařilo během pár desítek minut.

Druhou důležitou radou bylo, abychom druhý den zašli s naším projektem seznámit místní radnici. Bylo nám doporučeno obrátit se přímo na odbor turismu a v případě potřeby se ohánět právě Adrianiným jménem. Při těchto slovech jsem si vybavil značně nekooperativní přístup radnice v Bacalaru. Udělalo se mi mdlo.

Druhý den ráno jsme tedy s Imeldou, Abigail a Zelmou vyrazili na jednání s úředníky. Připravoval jsem se na nejhorší, ale kupodivu to ani nebylo potřeba. Pracovnice odboru turismu byly vstřícné a naše nabídka je zaujala. Možná je přesvědčila přímá záštita Mujeres Productivas, které v superlativech vylíčily naši společnou zkušenost z výuky v Jalcomulcu a Coatepecu, možná doporučení Adrianou či přímá intervence Heidy, významné úřednice na ministerstvu zemědělství. Pro jistotu jsme vše podložili video ukázkami, jakých pokroků je možné s naší metodou dosáhnout během 2 měsíců studia ...

video - anglický rozhovor dětí z Jalcomulca po osmi týdnech studia

video - anglický rozhovor dospělých po sedmi týdnech studia

Úřednice ihned začaly brainstormovat ohledně pomoci s propagací našich kurzů. Za dva a půl měsíce bude Papantla pořádat třináctý ročník megafestivalu Cumbre Tajin, který je především oslavou původních indiánských kultur (nacházíme se v zóně Totonaků) a který patří mezi pět nejvýznamnějších kulturních událostí Mexika a mezi sto nejvýznamnějších událostí na celém světě. Každoročně jen na tento pětidenní festival dorazí téměř půl miliónu návštěvníků. Padesátitisícová Papantla se v těch dnech několikanásobně nafoukne a angličtina je potřeba jako sůl. Načasování nám tedy hrálo do karet.

Během následujících dnů jsme tak poskytli několik interview do novin, vystoupili v desetiminutovém pořadu v rádiu a dostali šanci promluvit na konferenci, jejíž cílem bylo zvýšit kvalifikaci místních hoteliérů a provozovatelů restaurací. Nabídka kurzů angličtiny s evropskými dobrovolníky z organizace United Vision do konceptu docela dobře zapadala.

video - interview v rádiu

video - propagace na konferenci

Krom těchto aktivit, ve kterých nám přímo asistovala papantecká radnice, jsme samozřejmě se Zelmou podnikali i další akce. Celý týden jsme obcházeli školy a osobně do našich kurzů zvali potenciální zájemce o studium angličtiny. Učitele i jejich žáky. Téměř všude se zdálo, že odezva bude obrovská. Bohužel, zdání klame. To jsme se ale měli dozvědět až později.

Obešli jsme celou řadu základních škol, kde děti nemohly spustit oči z maňáska Little Pepy, a zajímavá byla také konfrontace s pubescenty na střední škole. Prošli jsme snad deset tříd a všude papouškovali to samé stále dokola. Bylo to vyčerpávající, ale pocit z pozitivních reakcí studentů byl povzbudivý.

video - promo na střední škole

Během těchto návštěv jsme tak měli šanci alespoň částečně nahlédnout pod pokličku místního školství. A nutno přiznat, že to ne vždy byl pohled úplně příjemný. Neprostorné a nevybavené tmavé učebny, do kterých doléhal hluk z vedlejších ulic či okolních tříd. V "učebnách" se přitom tísnilo velké množství žáků. Třeba na střední škole bylo v každé třídě odhadem mezi 60 a 80 studenty. Jak v takových podmínkách dokáže někdo vyučovat, to mi jasné není. A ještě větší obdiv zaslouží ten, kdo se v takových podmínkách dokáže něco naučit. Jenže kolik takových výjimek je?

Když na střední škole zvonění oznámilo konec přestávky, několik dlouhých minut se nic nedělo. Studenti dál postávali v hloučcích na dvoře a ani "sborovna" k mému údivu nezaznamenala žádný zvýšený pohyb. Do některých tříd jsme dorazili i půl hodiny po skončení přestávky a studenti stále ještě postávali venku v blízkosti svých automobilů, neboť vyučující do hodiny ještě nepřišel.

Došlo mi, že na tom české školství zdaleka nebude tak špatně, jak to může na první pohled vypadat. Alespoň školy, které jsme mohli během loňského roku navštívit během lektorování pro vzdělávací sekci ADRY Prvák, byly úplně jinde. Zaplať pánbůh! Pro nás všechny ...

---

www.UNITED-VISION.org

TEACH - LEARN - CREATE