65) Boží mlýny a „oběti Bohu“

Bílý muž se po celonočním trmácení konečně blížil k "domovu". Bylo půl šesté. Vycházející slunce halilo mlhavý opar džungle do závoje z červánků. Pachuť z okradení a nutnosti strávit pár dnů v chaotické, smrduté metropoli se z jeho duše vytrácela přímo úměrně tempu, jakým autobus polykal kilometry v náruč indiánské vesničky. 

s JosefouSam

Rozespalý Leo již čekal na zastávce v městečku, kde autobus končil. Dál se muselo po prašné, nezpevněné cestě vozem. Až nyní si bílý muž uvědomil, že svého kamaráda kněze nikdy dřív mžourajícího neviděl. Přesto vypadal přátelsky a vnitřně vyrovnaně jako vždy. I v tuto časnou hodinu. Téměř nemluvil. Bílého muže napadlo, jak je rád, že ho zase vidí. Uvědomil si, jak moc mu jeho studenti chyběli. Neviděli se čtyři dny.

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9406669

Leo

Po příjezdu do internátu vedly jeho kroky k řece. Místu svých dopoledních rituálů. Jakoby měl strach, že jeho útočiště za těch pár dnů mohlo ztratit své kouzlo, svou magičnost. Naštěstí ne, ulevilo se mu po pár prvních okamžicích. Teprve poté znaveně ulehl k odpočinku. Nevýslovně se těšil na odpolední vyučování. Konečně zpět mezi svými, konečně v bezpečí.

Cestou do indiánské osady si pohvizdoval. V ruce hůl jako obvykle. Pohupoval se do rytmu chytlavé melodie, která nakazila i jeho primitivní zbraň. Studenti se smáli již z dálky. I pro ně bylo několikadenní odloučení podivným narušením příjemné každodenní rutiny. Všem se ulevilo, že je v pořádku zpět.

Když vykládal nové učivo, měl při pohledu na veselé indiánské oči svých žáků v srdci snad až sváteční atmosféru. Rozhodl se, že dnes obdaří speciální pozorností a péčí tu nejmilejší chinanteckou duši, jež poznal. Josefu.

Studentů byl lichý počet, a tak se rozhodl, že s ní bude namísto doktora Abela procvičovat sám. Kéž by to byl býval nedělal. Dobře míněné skutky bývají po zásluze potrestány. A Josefě to nešlo. Zoufale nešlo. Její z dobré poloviny bezzubá dáseň dělala s anglickou výslovností své. I starší učivo jakoby se jí znenadání vykouřilo z hlavy. Euforii pomalu začala přebíjet beznaděj.

Jak už jí to mám kruci jenom vysvětlit, ptal se sám sebe rozmrzele bílý muž a čas od času se nevyvaroval zoufalého zvýšení hlasu. Za trpělivého pedagoga se považovat nemohl. A Čepa skutečně nebyla ve formě.

Na konci hodiny toho měli dost oba. Bylo to prvně, co ji viděl matnou, bez lesku. Prvně, co celou skupinu nezahrnovala bezstarostným smíchem indiánské skoro babičky. Byla zaražená. Všiml si toho a začalo mu být úzko. Byla to nejsympatičtější osoba, se kterou tu přišel do styku. A pak se k jeho uším, lehounce jako letní vánek, donesl nenápadný povzdech. Pronesený polohlasem, napůl v žertu, napůl vážně, napůl k němu a napůl k nikomu. Ach Filippo, já už snad příště radši nepřijdu ...

Věděl, že hraje o všechno. Že situace je vážnější než by se nezasvěcenému mohlo zdát. Je to moje vina, uvědomil si a snad se i trochu zastyděl. A do podivně ztěžklého ticha, dobráckým, leč na oko přísným hlasem, stejně polohlasně a napůl v zoufalém žertu pronesl „tak na to rychle zapomeň ...“ a chtěl jí věnovat pohled plný něhy, jež by dokazoval, jak moc by ho splnění vyřčené výhružky mrzelo. Její oči však zůstaly zavrtané do země. Odešla aniž dala šanci jeho pohledu dotknout se jejího srdce.

Nechtělo se mu odejít domů. Ještě jednou se s ní zašel rozloučit. Chtěl navrhnout, že jí přes víkend všechno znovu vysvětlí, doučí. Její oči však stále umně uhýbaly jeho prosebnému pohledu. Byla tvrdá. Bílý muž ještě chvíli ničemně přešlapoval na místě. Když mu došlo, že bez její vůle stejně nic nezmůže, odešel zklamaně do tmy.

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9406660
odkaz na stránku Josefy

Noční dvacetiminutová procházka domů byla krušná. Vzpomněl si na zajímavý rituál, jehož se v internátu účastnil před dvěma týdny. To stejně jako dnes přišel z večerního vyučování. Děti psaly na kus papírku své „oběti Bohu“, které pak pálily v nádobě podobné trampskému kotlíku. I on vyfasoval tužku a papír. Oči těch malých bezelstných duší se vždycky rozzáří, když se zúčastní nějakého obřadu spolu s nimi. A tehdy po chvilce váhání na bílý útržek s úsměvem člověka nad věcí napsal: budu mít větší trpělivost se svými žáky.

Vzpomněl si na pořekadlo o božích mlýnech a tak moc nad věcí už si nepřipadal. Aspoň při příští příležitosti nemusí vymýšlet nic nového, napadlo ho s dávkou hořké sebeironie. Pro jistotu to dvakrát podtrhne, aby nezapomněl, pomyslel si, když se za němého svědectví měsíce otočil, aby pohlédl na světýlka vzdalující se vesnice. Tam někde právě teď usíná Josefa. Patrně stejně sama se svými těžkými myšlenkami jako bílý muž.

http://www.youtube.com/watch?v=AboytOm7DIM

poselství Josefy