63) Olympiáda

Začala olympiáda! Svátek zápolení v duchu fair-play, oslava sportu, fyzična a světového míru. Bílý muž měl to štěstí zúčastnit se zahajovacího ceremoniálu včetně originálního zažehnutí olympijského ohně. 

Troska z akrobacie ... filippo

Byla to velkolepá podívaná, na kterou se celý internát dlouho připravoval. Slavnostní nástup všech kvalifikovaných zemí a jejich reprezentantů. Domovina bílého muže se k jeho smůle nekvalifikovala. To byla jediná vada na kráse sportovního svátku v indiánském provedení. Po nástupu účastníků následoval ceremoniál s vlajkou, působivé zažehnutí olympijského ohně a zazpívání hymny v precizním podání učitele zpěvu maestra Miquela.

http://www.youtube.com/watch?v=t-_z_zytJE8&feature=channel_page

nápadité zažehnutí olympijského ohně

Vše musí do puntíku sedět, uvědomil si bílý muž, když natáčel vše důležité do paměti svého fotoaparátu. Olympiáda, ač pouze vnitrointernátní, je tu vnímána jako opravdová oslava míru. Jeho myšlenky vzápětí potvrdily propracovanou sestavou dívky oděné do barev pěti kontinentů. Bílá, žlutá, červená, zelená, modrá, rekapituloval si bílý muž správnost použité symboliky.

http://www.youtube.com/watch?v=Q5zkWEHG0fs&feature=channel_page

sestava děvčat

Vrchol však měl teprve přijít. Na důstojnosti atmosféře přidávala velmi početná skupina rodičů, jež přijela v tento významný den své ratolesti povzbudit. Mnohdy z uctivé dálky, odlehlých zákoutí státu Oaxaca. A tak hrdé indiánské maminky mohly vidět, kterak jejich hoši vystřihli několik akrobatických cvičení jak z partesu. A skutečně. Pyramidy složené ze sedmi lidských těl, to se jen tak nevidí, uznale pokýval hlavou i bílý muž.

http://www.youtube.com/watch?v=tdkbaoBV7jw&feature=channel

akrobacie - složitější

Následující tři týdny patřily šlechtění těla i ducha. Soutěžilo se v atletice i míčových hrách. Malé holky neměly problém uběhnout pětikilometrový maratón, kluci excelovali v basketu. To je zde v džungli nejpopulárnější sport.

http://www.youtube.com/watch?v=Rqs0cv4b_5M

basket – koš za košem

Bílý muž, velký příznivec sportování, s gustem celému zápolení přihlížel. Bavil se při skoku vysokém s doskočištěm do písku, povzbuzoval účastníky běhů různých délek, jež se všechny musely konat na jednom menším fotbalovém hřišti. Něco mu ale přece jen scházelo. Dlouho nevěděl co.

Došlo mu to, až když se dětí začal ptát, kterak si v dlouhodobém zápolení stojí jejich země. Nevěděly. Chyběla mu rivalita. Touha zvítězit za každou cenu, být lepší než-li soupeř. Najednou si uvědomil, jak moc adrenalinu tomu chybí. Všichni povzbuzovali všechny, žádné podařené hecování, dělání ramen, nic.

Nuda, přehodnotil nakonec svůj původně pozitivní dojem. Téhle na oko povedené kopii pořádné Olympiády ještě zkrátka do krásy něco důležitého chybí, pomyslel si zpupně a bez pokory. Slovem „pořádné“ přitom zcela automaticky, přirozeně myslel formu olympijských her, tak jak na ni byl zvyklý ze západního světa, vyspělé civilizace.

Ale kdoví, jak on to ten pan Coubertin tenkrát vlastně myslel, stačilo ho ještě napadnout, než se raději sám, za nadšeného vřískotu účastnic, zapojil do víru dívčí indiánské hry na babu.