Když nad tím tak přemýšlím, život v džungli značně pozměnil mé vnímání strachu. Z bezpečí domova jsem se děsil hadů, škorpiónů, sršňů, jedovatých pavouků, nemocí, smrti. Pronásledovaly mne děsivé noční můry. Ale když jsem toho najednou součástí, začínám to cítit jinak. Riziko tady k životu prostě patří.
Bejk ci kravafilippo
Zrovna před dvěma týdny štípla maminku Javiera, mého kamaráda a učitele hudebky, nebezpečná červená moucha. Stále bojuje o život. Je to určitě tragédie, ale žít kvůli tomu ve strachu, že se to jednou stane mně? Bylo by to asi podobné jako kdybych přijel z džungle do Evropy a bál se, že mne srazí auto. Člověk se adaptuje na podmínky a prostředí, naučí se s těmi riziky žít, aniž by na ně vědomě myslel.
Když se postavím doprostřed pastviny a vidím kolem sebe tu mocnou přírodu, džungli, to jak je tady lidské pokolení bezvýznamné, jak mu nezbývá než přírodu respektovat a podřídit se jí, snažit se být její spojenec a ne nepřítel, tak mne přepadne pocit všeobjímající pokory. A harmonie. Proti tomu je každý z nás nic.
A najednou se cítím božsky vyrovnaný. Smířený se vším. Jako NIC, které je zároveň součástí VŠEHO. Má-li mne sejmout had či napadnout býk, asi to tak má být. Z globálního pohledu přírody a chodu světa by to nebylo o moc závažnější než-li zašlápnutí mravenečka.
A měl-li bych si vybrat, zda-li mne ze světa sprovodí had uprostřed džungle či oplechovaný čtyřkolák mezi betonovými paneláky, má volba by byla jasná. Rouhat se ale nechci.
