57) Uprostřed stáda

Tak jako většinu rán v džungli se i tentokrát bílý muž oddával neodbornému zklidňování duše na břehu řeky. Dva metry od průzračné vody. V překvapivě pohodlné pozici s typicky překříženýma nohama znenadání zaslechl podivný dusot. 

Voda opravdu cistá, malých rybicek nespocet ... filippo

Zůstával v klidu, alespoň fyzicky. Nehýbal se, pouze nastražil uši a přemýšlel o možné příčině. Ta nejistota byla vzrušující. Vzpomněl si na vyprávění horníka, na kterého se z výšky řítil balvan. Ačkoli měl několik zlomků vteřin na opuštění nebezpečného místa, šutr jej jakoby zhypnotizoval, zaneprázdnil mozek, který již nedokázal vyslat tělu jasný signál, na kterou stranu uskočit. A tak iracionálně zůstal stát.

Půlkou meditace osvěžený mozek bílého muže pracoval svěže. Alespoň co se potřeby zachování chladné hlavy v nestandardní situaci týče. Srozumitelný signál tělu k ústupu však také vyslat nedokázal.

To už se nad srázem začaly objevovat první hlavy. Nejmenší býčci spěchali radostně k vodě jako první. Stejně jako dosahoval vodní hladiny koupaliště on dříve než jeho rodiče, napadlo ho. Stále ještě ze své pozice v sedě u řeky viděl, jak skotí dorostenci dotančili až na úpatí srázu. Jejich bezstarostnost však jako mávnutím kouzelného proutku zmizela, když jej spatřili tři metry pod sebou. Právě v místě, kde je přístup do řeky nejsnazší.

V očích se jim namísto vidiny lahodného osvěžení znenadání zračily otazníky. Přední nohy se v mžiku zablokovaly s charakteristickou neohrabaností. Odmítly pokračovat tam, kam si to hlava nejvíc přála. Na chaotičnosti situaci přidával další dobytek, který ve své bezstarostnosti zezadu vrážel do svých přátel v první linii, kteří se tak nelogicky zastavili již jen pár metrů od vytoužené vodní hladiny.  

Po několika vteřinách pohledů prozrazujících oboustrannou vystrašenost se první odvážlivci přeci jen vydávají do vody. Po očku sledují bílého muže, který situaci vnímá se stejnou obezřetností. Inspirovat se nakonec nechávají i ti méně odvážní, a tak si najednou bílý muž uvědomí, že sedí uprostřed osvěžujícího se stáda skotu. Vytahuje foťák a pořizuje cenné snímky. Tohle mu nikdo neuvěří.

Příliv dobytka přihnaného za občerstvením z jiné pastvy však stále neustává. Idylka pomalu končí, když se na břehu začínají objevovat nejstarší a největší příslušníci stáda. Jejich rozměry budí respekt.

Situace se stává nepřehlednou, a tak narychlo balím foťák, sbírám své věci a obhlížím únikovou trasu. Původní plán obejít stádo podél plotu bere za své. Již je tak početné, že ani tam nezůstalo volné místo. Navíc mám pocit, že se ke mně pomalu přibližují dva největší býci. Když popojdu o dva kroky směrem do řeky, popojdou i oni. Své zraky přísně upřené na mé bílé tělo. Znervózňují mne.

Ustupuji před nimi dále do vody. Již mi dosahuje po pás. Nad hladinou nemotorně přidržuji baťůžek, karimatku, spacák a boty. Tričko mám zmáčené. Dochází mi, že jediná šance je projít korytem řeky podél břehu až na druhou pastvinu. S pocitem hnusu se bořím do bahna, mé nohy zavázejí o větvě na dně. Kéž by zůstalo jen u nich, napadá mne, když se otřesu představou, že bych mohl ve vodě narazit třeba na hada.

S námahou držím své cennosti nad hladinou a pomalým tempem se vzdaluji stádu, jež se již bezstarostně ráchá v našem společném teritoriu. Napadá mne, že jestli mne někdo sleduje z protějšího břehu, musí se náramně bavit.

Uleví se mi, až když dorazím do internátu a vybalím nepoškozený foťák. U společného oběda pak dávám svou dnešní historku k dobru. Všichni se skvěle baví. V jejich upřímném smíchu však necítím ani náznak výsměchu poserovi z Evropy, ačkoli nikomu z místních Indiánů by se nic podobného určitě přihodit nemohlo.

Jsem rád, že mám své dnešní dobrodružství za sebou. Zase se mi podařilo vybruslit z nestandardní situace, znovu jsem sám před sebou o něco povyrostl. A to i přesto, že celá historka působí dojmem scénky z laciné americké komedie. Kdyby mi ji někdo vyprávěl, nevěřil bych mu.