39) Indiánský internát Cecachi

Cecachi je úžasným místem. Ačkoli se jedná o církevní instituci, panuje zde nádherně uvolněná atmosféra. Víra je asi jedním z mála prvků, jež zde dokáží stmelit indiánské obyvatelstvo v boji za společným cílem.

Publikum - rodice indianskych studentu ... filippo

Vše na mne působí přirozeně, nenásilně. Cílem Cecachi je poskytnout vzdělání chudým indiánským dětem z džungle, pomoci zachovat jejich jazyky, tradice, zvyky. Ukázat jim, že toto vše má nedocenitelnou hodnotu. To, že se i zde dá žít šťastně, že jediným východiskem není odchod do U.S.A.

Druhý den po mém příjezdu začali přivážet rodiče své ratolesti. Konal se velký mítink, na kterém se předávalo vysvědčení za uplynulý semestr a organizovaly se věci na půlrok nadcházející. V sále mohlo být na 400 indiánů.

I já jsem považován za člena pedagogického sboru, takže jsem vyfasoval svou židličku na „pódiu“. Uprostřed programu mne k mému překvapení veřejně představil otec Mario a byl jsem požádán, abych promluvil do mikrofonu. Zmínil jsem význam mezikulturního obohacování, atraktivnost a nedocenitelnou hodnotu původních kultur, náš zájem se zde něčemu přiučit. Po několika větách jsem sklidil ohlušující potlesk. Od publika i kolegů.

Cecachi funguje jako internát, dojíždí sem studenti z širokého okolí a zůstávají celý semestr. Studují tu vedle sebe mixesové, chinantekové, zapotékové, mixtékové a další. Příslušníci dvacetičlenného pedagogického sboru jsou neméně různorodí. Otec Isidrio (zakladatel ústavu před 35 lety) je španělský misionář, jedna sestra přijela před osmi lety z Itálie. Ostatní patří k nejrůznějším indiánským etnikům. Čech jsem tu pochopitelně jediný.

Celé to na mne působí jako unikátní komunita. Otec Mario také často používá termín „rodina“. Jedna velká famílie, ve které je každý člověk vítán. Ať už je z Japonska, Grónska či U.S.A. Jsem na prvním místě, kde necítím zášť ani vůči občanům severního souseda. Zázrak.

Studenti mají program opravdu nabitý.

6:00 Budíček, modlitba, samostudium

7:00 2 výukové hodiny

8:30 Snídaně, úklid

9:30 Další 2 výukové hodiny

11:10 20min odpočinek

11:30 Další 2 výukové hodiny

13:10 50min odpočinek

14:00 Oběd, služba v kuchyni, odpočinek

15:15 Řemesla, kurzy hudby, sport

17:00 Koupání v řece

18:00 Samostudium

19:15 Společný program

20:00 Večeře, služba v kuchyni

20:30 Aktivity či odpočinek

21:00 Modlitby, večerka

Zatím vše klape dle plánu. Je až neuvěřitelné s jakou samozřejmostí a pokorou studenti plní své úkoly. Uklízejí s úsměvem, nikdo je k tomu nemusí vybízet. Koupat se a prát si oblečení chodí každý den do řeky!

Téměř všichni hrají na nějaký hudební nástroj (mé tužby po kytaře tak možná nakonec přeci jen budou vyslyšeny). Velkou událostí je zde sbor. Má mnoho členů a doprovází mše a různá vystoupení. Jedná se přitom o děti druhého stupně základky. Ze sportu se zde provozuje basket, fotbal a volejbal. Občas se vyráží na dřevo, kosit louku, sběr plodů a podobné práce, jež je nutno vykonávat. Vše se zdá být přirozenou součástí studentského života.

Děti i dospělí se ke mně (ale i k sobě navzájem) chovají skvěle. S mírnou obavou (stále ještě nevím, jak se tam chovat) jsem s nimi zašel na mši a bylo mi to dokonce příjemné. Otec Mario vtipkuje, uvolňuje atmosféru. Přitom je z jeho hlasu cítit vyrovnanost, pokoru, dobré srdce.

To ovšem platí o úplně všech členech sboru. Neuvěřitelný je asi třicetiletý otec Oskar. Jako jediný z mužů chodí stále v katolické uniformě. Sálá z něj energie, dobrá atmosféra, stále úsměv na rtech. Sestry v babičkovském věku jsou ovšem také parádní. Vitální a stále usměvavé. Celé to tu na mne zatím působí těžko uvěřitelným dojmem. Jeden velký dětský tábor. A to se zatím do veřejného života téměř nezapojuji. Trošku marodím, trošku využívám volna k psaní.

Když ale vyjdu mezi studenty, ihned mne obklopují, podávají ruku na pozdrav. Smějí se na mne, dávají mi ruce kolem ramen, chtějí si povídat. Až si s nimi navíc čutnu fočus, získám si je nadobro.

Vzhledem k jejich nabitému programu nezbývá na kurzy angličtiny příliš prostoru. S otcem Mariem jsme se tedy rozhodli tak, že otevřeme jeden kurz pro dospělé a jeden pro v angličtině nejvíc pokulhávající studenty posledního ročníku.

Další 3 kurzy předpokládám otevřít za řekou, ve vesničce Rio Manso. Ideální řešení. CommUNITY inspiration tak opět nabízí možnost studia široké veřejnosti, jež by k němu jinak neměla přístup.

Cítím se tu opravdu skvěle. Krásné prostředí, přátelští lidé. Cítím absolutní svobodu a volnost. Mohu si jít, kam se mi zlíbí, nikoho se nemusím ptát. Vracím-li se v noci za tmy z výuky v sousední vesničce, nikdo mne nestraší, nikdo se o mne nestrachuje. Až dorazím, tak dorazím. Večeři mám tak jako tak schovanou a připravenou.

To, že na mne zdejší prostředí má opravdu dobrý vliv, dokazují v rekordním čase změněné stravovací návyky. Třikrát denně baštím fazole, které jsem si ještě ani v Huasce netroufl pozřít. Pečivo mne už nezajímá, tlačím do sebe jednu tortilu za druhou. O strategickém budování závislosti na pálivé salse ani nemluvím ...

-------------------------------------------------------------------------------------

NOVINKA: CI vydalo první publikaci: Bezpečnostní manuál pro oblast LATINSKÉ AMERIKY

http://www.communityinspiration.com/prirucka.htm

NOVINKY A FOTKY přímo z Mexika (galerie: studenti, čeští podporovatelé, příroda a okolí):

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

Všeobecné informace o projektu:

www.communityinspiration.com

VIDEA (nejen) z výuky

http://www.youtube.com/user/FILIPPOsenaCI

Starší články (chronologický vývoj projektu) lze nalézt na pravé straně pod kontaktem v „seznam rubrik“ ...

HLEDÁME:

- DOBROVOLNÍKY

- ČLENY VYSÍLAJÍCÍCH KOMUNIT

- SPONZORY a PARTNERY PROJEKTU

- příznivce a zájemce o spolupráci

INFO: http://www.communityinspiration.com/podporte.htm