2) V zajetí dopravního uzlu

Ještě hodina čekání. Prvních pět již mám zdárně za sebou. Míjí mne stovky lidí různých ras a národností. 

Asiaté, Afričané, Američané. Téměř všichni jsou dobře oblečeni a naladěni. Služby západních leteckých společností, velké množství zábavních příležitostí servírovaných přímo na letišti, nekonečné množství luxusních obchůdků a restaurací, to vše nás dělá šťastné. Konzum.

Při pohledu na runway, ze které odlétají do celého světa co minutu to dvě letadla, je mi úzko. Podmanili jsme si modrou planetu. Měníme i její fyzické parametry. Vzdálenost se stává úplně jiným pojmem než před lety. Bude se náš svět v zajetí rukou vyspělé civilizace scvrkávat i nadále? Existují limity, kam až nám bude dovoleno zajít? Dnes zde, zítra na druhém konci planety. Je to vlastně ale i můj případ.

A přesto jako bych nepatřil ani sem. Podobně jako včera v luxusním hotelu, ani dnes si nejsem jist svým krokem. Nevím kam jít, co říkat, jak se tvářit, jak nakupovat. Mířím na mexický venkov mezi prosté lidi, kde se najednou všechno zdá jednodušší.

Ve svém vlastním světě, západní kultuře, jsem solitérem. Mezi nagelovanými byznysmeny ve slušivých oblecích si nedokáži připadat svůj. Prošoupané manžestráky ze druháku na střední, originální Elwisův svetr s kapsičkou ze sekáče, boty jež mají také po sezóně. V džungli působím jako pěst na oko, to už vím. Je tomu ale ve Frankfurtu jinak?