14) Měsíc výuky za námi aneb pomalé babičky Esther a Porfíria

Měsíc výuky v mexické Huasce za námi. Cítím, že skončila počáteční „adaptační fáze“ a je již pomalu možné vyvozovat první závěry a prognózy do budoucna.

Estherfilippo

Počet studentů se snížil. Z původních cca 55 na nějakých 35 – 40. Dalo se to očekávat a je to jednoznačně ku prospěchu věci. Odpadli ti, jejichž motivace nebyla odpovídající potřebám projektu CommUNITY inspiration. Ti, kteří zůstali a jsou ochotni plnit poměrně náročné podmínky, dělají svému učiteli radost.

Tempo výuky je oproti předpokladům pomalejší. Přesto mne dosažený progres uspokojuje. Po pouhých třech týdnech jsou nadanější studenti schopni poměrně plynule konverzovat na téma „tělo a věci kolem nás“ (např. Co je toto? Toto je okno. Jsou tamto ohryzky? Ne, tamto nejsou ohryzky. Tamto jsou pupíky ...) a „rodina“ (např. Je tvoje přítelkyně mladá a krásná? Ne, moje přítelkyně není mladá a krásná. Je stará a ošklivá ...).

Někomu to jde lépe, někomu hůře. Pomalejší studenti nicméně makají „co to dá“ a ti lepší jim trpělivě pomáhají. Největším problémem je výslovnost. Některé zvuky nelze ze studentů dostat. Kdo mluví česky, tomu bude výslovnost mála anglických slovíček dělat skutečný problém. Španělština své rodilé mluvčí připravuje o poznání hůře ...

Nižší počet studentů umožňuje rychlejší postup a především pak silnější osobní vazbu. Téměř všechny své studenty již znám jménem a téměř všechny mám upřímně rád. Nevzpomínám si na žádného, který by mi byl „nesympatický“. Všichni do jednoho jsou vstřícní, poslušní ... až se „své moci nad nimi“ začínám pomalu bát ... Nikdo nevyrušuje, nikdo neodmlouvá, nikdo neprotestuje proti „vydatné porci domácích úkolů“. Nic z toho ani náznakem. Pedagogův ráj.

Mám v kurzu dvě slabší žákyně. Obě již babičky. Nepředstavujte si však sedmdesátileté stařeny, zde jsou babičky i čtyřicetileté. Jsou to ženy středního věku, které jen prostě již mají vnoučata.

Jedna z nich se jmenuje Esther. Pracuje v krámku, který nám slouží jako učebna. Je to maminka Elizabeth, slečny se kterou jsem se zde nejvíc skamarádil. Ester je sympatická, vstřícná a je vidět, že skutečně oceňuje, co místním obyvatelům projekt CommUNITY inspiration přináší (ostatně jako všichni dospělí studenti). Vyká mi a oslovuje mne výhradně uchulahodícím titulem „maestro“. Nikdy nepoužívá familiární „Filippo“.

Dle všeho měla velmi těžký život. Trpí jakousi kožní chorobou a působí velmi roztěkaně, až zmateně. Není schopná mluvit pomalu a plynule, takže se s ní téměř nejsem schopný dorozumět. Chápe pomaleji než-li ostatní, studium jí dělá značné obtíže. O to více se ale snaží. Úkoly plní svědomitě, při výuce ještě nechyběla ani minutu.

Pokud se mi ji podaří naučit to co ostatní, bude to zářný příklad toho, že metoda CommUNITY inspiration skutečně funguje na každém, kdo má motivaci a chuť se cizí řeč naučit.

Stránka ESTHER (včetně videa)

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=637145&picture=8697013

Druhá babička se jmenuje Porfíria. Je mojí nejstarší studentkou a řekl bych, že jí v žilách koluje nejvyšší procento původní indiánské krve. Na kurz dochází i její vnučka. To ovšem nemůže nijak zvlášť překvapit, neboť zde jsou téměř všichni tak nějak příbuzní, pokrevně spříznění.

Porfíria většinou přichází do již rozběhnuté hodiny (pravděpodobně kvůli pracovním povinnostem), což znatelně snižuje její „použitelnost“. Střetnout se s její výslovností bych nepřál žádnému lektorovi cizího jazyka. Můžete jí 5x osobně zopakovat slovíčko „daughter“ (dótr) a ona po vás bude odhodlaně opakovat něco jako „doč“ ... S pocitem že vyslovujete totéž.

S Porfírií je opravdu velmi těžké pořízení. V podstatě nemůže procvičovat s ostatními, neboť by jí nikdo nerozuměl. Nechávám ji tedy pracovat ve trojici. Vždy s těmi nejlepšími.

Bývá mi úzko, když vidím soucit a beznaděj v očích těch, kteří její výslovnost musí stále opravovat ... a ona si přitom jede stále to svoje „doč“, přesvědčena, že ostatní vyslovují to samé. Je mi líto jí samotné i těch, kteří s ní procvičují. Říkám si, že si toho musí být sama vědoma a že to třeba sama vzdá. Ona za mnou ale po každé hodině přijde, potřese mi pravicí, přislíbí že doma požádá o pomoc vnučku a že se do příště všechno hezky doučí.

Na další hodinu pak opět dorazí s provinilým úsměvem a půlhodinovým zpožděním. A její „doč“ se rozléhá po učebně nanovo ...

Stránka PORFíRIA (včetně videa)

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=637145&picture=8909221

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/blog/

www.communityinspiration.com