10) Nepopulární řešení

Jak už to bývá, po extázi přichází útlum. Po návštěvě výšin člověk musí zpátky na zem. Oč byl výš, o to je sestup těžší, bolestnější ... Tak už to na světě chodí, přírodní zákon. Kdyby nebyly pády, nemohly by být ani vzlety. Bez smutků a depresí by nemohly existovat extáze. Vše by bylo stejné, monotónní. Je fajn si toto uvědomit a věřit, že další vzlet k oblakům přijde záhy ...

Krajina v okoli Huasky ... filippo

Těšil jsem se na pondělí, až se kolotoč plnohodnotné výuky rozběhne nanovo. Bohužel, upřímně řečeno, byl to děs. Do miniaturních prostor second-handu dorazilo asi 16 žáků ... Většina dospělých, pět dětí a dva (pozorným čtenářům již dobře známí) výrostci týnejdžrovského věku.

Od začátku bylo zřejmé, že tohle už je za hranicí. Spolupráci dětí s dospěláky jsem v minulém příspěvku označil za dojemnou, snad až k slzám. Nyní smutně a ironicky konstatuji: „k slzám možná“ ...

Nefunguje to. Děti jsou u vytržení, oči navrch hlavy. Ale nezvládají. Nejsou téměř schopné opsat správně údaje z tabule. Příliš mnoho lidí. Na úkor koncentrace. Nelze to ukočírovat. Každé procvičování trvá příliš dlouho, než-li stačím projít a opravit všechny páry, ty první se již nudí ... Výrostci cítí šanci se zviditelnit. Obzvlášť z jednoho by měl náš večerníčkovský „zlý výrostek Hugo“ radost. Věrná kopie.

V průběhu druhé části výuky dumám, jak co nejelegantněji zařídit, aby se nynější situace již nemohla opakovat. Musím jednat. Čas neúprosně utíká, konec hodiny se blíží. Někteří dospěláci již začínají vypadat zklamaně. S rozjařenými a nesoustředěnými dětmi téměř nelze procvičovat.

Na závěr hodiny se přítomných táži, zda-li nemají pocit, že tímto způsobem to dál nepůjde. Tudy že cesta nepovede. Většina z nich s nadějí v tváři souhlasně přikyvuje. Oznamuji, že přečtu jména těch, kteří přijdou na příští hodinu. Kdo uslyší svoje jméno, může odejít. Kdo své jméno neuslyší, zůstane ve třídě a zkusíme se domluvit na náhradní alternativě. Náhradním řešení.

Když pomalu předčítám zvolená jména, napětí by se dalo krájet. Krve by se nedořezal ani v těch nejlepších žácích, na to bych vzal jed. Cítím moc. Mám je v hrsti. Všechny. Zajímavý pocit. Jeho intenzita a atraktivnost mne překvapuje. Skoro začínám velkého Jirku chápat ...

Z mých úst zaznívají jména všech dospělých. Vypadají odhodlaně. Vděční studenti, kteří potřebují angličtinu z profesních důvodů. Dále vybírám dva bystřejší sourozence a jednoho výrostka. Zůstaly mi 4 děti a Hugo. Navíc dle všeho dost tupý Hugo. Doufám, že to třeba zabalí sám ...

Všem nabízím přesun do jiných skupin, kde je méně studentů. Dvě děti a Hugo (ten k mému zklamání) souhlasí. Zbylé dvě ale nemohou. Rozvrh jim nevyhovuje. Nepopulární řešení, ale nedá se nic dělat. Je mi hrozně. Jejich smutné oči ...

Kvapně zavírám učebnu a odcházím pryč. Stačím si ale ještě všimnout, že na opačné straně silnice stojí maminka, které její dvě ratolesti cosi sklesle vysvětlují. Co asi? Chtěl jsem vzít nohy na ramena ... Přidat do kroku. Utéct z krajně nepříjemné situace.

Zastyděl jsem se. Čeho se bojíš, to udělej a vyjdeš jako vítěz. Aspoň sám před sebou. Ušklíbnu se nad morálními zásadami a neochotně měním směr. Rozzlobené mamince v ústrety. Směšnou španělštinou vysvětluji, že s touto skupinou její děti opravdu dál fungovat nemohou ...

Žena jen o něco starší než-li já vypadá zprvu nasupeně. Obměkčuje ji až skutečnost, že jsem si dodal odvahy přijít podat vysvětlení osobně. Loučíme se jako přátelé.

Jeden student mne odváží domů. Téměř nemluvíme. Nějak mi není do řeči ...

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

www.communityinspiration.com