1) Nanovo

Klimatizovaný hotelový pokoj s výhledem na ruzyňské letiště. Televize s obří obrazovkou, intimní osvětlení, telefon, postel pro tři a vkusně do dřeva laděný interiér. Jedna noc za bezmála čtyři tisíce. I tak může vypadat začátek dobrovolnické mise s CommUNITY inspiraiton. 

Místo spánku, kterým bych se pokusil kompenzovat zítřejší časné vstávání ve 4 hodiny ráno a celodenní cestování na jiný kontinent, usedám s těžko definovatelnými pocity melancholie ke svému počítači. Psaní. Činnost, která mi období před půl rokem připomíná víc než cokoli jiného a kvůli níž jsem ochoten šidit i tolik milovaný spánek. Tvůrčí činnost, jež v mém podání přestává být tvůrčí v zajetí rytmu každodenního života šťastného Evropana obklopeného milovanými přáteli, rodinou a sportem.

Luxusní pokoj hrazený Lufthansou, ke kterému jsem přišel jak slepý k houslím a do kterého tak nějak nepatřím, výhled na noční cestující bezkrevně bloudící v útrobách letištních terminálů, i tyto detaily dodávají mým pocitům podivně sladko-smutný nádech. Chuť nejistoty, samoty a dálek.

Letos jsem se rozhodl na odjezd nepřipravovat. Nekazit si spokojený letní život v bezpečí domova stresem tak jako vloni. Rezignovaně čekám, až mi začne pozvolna docházet, na co jsem zapomněl, co jsem nezařídil. Proti strachu se ale ani tak obrnit nedokážu. Po loňské zkušenosti je naštěstí daleko menší.

Přesto si se mnou mozek poslední týdny škodolibě zahrává. Blížím-li se železničnímu přejezdu, napadne mne: „když spadnou závory, je to znamení, že bych se nikam vydávat neměl“. Projíždím-li křižovatkou, vkrade se mi na mysl podobná hloupost: „rozsvítí-li se červená, je to signál, abych zůstal doma“. Zní to směšně a směšné to je.

A poté přijedu na letiště a na 8 obrovských tabulích plných desítek letů svítí jediné „CANCELLED – let zrušen“. A zrovna se spolehlivou Lufthansou bych komplikaci, natož pak úplné zrušení letu, přiznám se nečekal.

Když se pak s dojetím dívám na charakteristicky se pohupující záda odcházejícího táty, musím se bolestně pousmát. Neměl bych se za ním rozeběhnout a říct mu „kurva, táto, vezmi mě domů, vždyť mi tady nic nechybí, proč se zas pouštět do neznáma ...“? Úplně ho slyším: „kurva se neříííkááá, kluku“.

A tak jen dál a dál mlčky sleduji jeho velmi pomalu se vzdalující siluetu. Sám se sebou uzavírám sázky, zda-li se přeci jen neotočí, aby mi naposledy pokynul na pozdrav. Ale ne. Je prostě svůj. Sázku bych prohrál, ale najednou v jeho gestu vidím povzbudivý vzkaz. Proč nabízet POSLEDNÍ pohled někomu, pro koho za šest měsíců pojedu na letiště? Nepochybuje. A i mně jeho víra v naše šťastné hvězdy najednou přidá na klidu.