Varhany

Chrám Svatého Mikuláše v šest večer na začátku října je zaplněn ani ne z jedné třetiny. Pravidelné varhaní koncerty zde navštěvují hlavně turisté - jsou tady Asiaté, Rusové, Izraelci - ti vlastně ne, Španělé a Američané....

Zkrátka celý svět.

Čechů tady moc nebývá. Že by to pro nás byl příliš obyčejný zážitek? Slyšet zvuk zvuků v majestátu chrámu uprostřed Evropy není asi moc trendy, ono sedět hodinu v kostele taky není pro každého, nic nedělat, s nikým se nabavit, nečíst si zprávy na mobilu, nespekulovat o tom, co jsem dělal a co dělat budu, zkrátka jen zavřít oči a ponořit se do znepokojivých blahodárných nadpozemských laskavých drásajích tónů varhan. 

V chrámu je tolik krásy, mramor a zlato a vysoká klenba, mohutné sloupy, obrovské sochy světců. Je toho tady tolik až oči přechází a roztěkaná mysl neví, co dříve pozorovat, analyzovat. Pokud se chcete opravdu ponořit do zvuku varhan tak zavřete oči. Tak je to ale s každou kvalitní hudbou, každým zvukem, který v nás dokáže rozeznívat vysoké vibrace blažených pocitů. Ponořit se. Zasraný FLOW. Takové, kdy nic netvoříme, nepracujeme, jsme neaktivní..Jaké rouhání.

Na wikipedii jsem se o chrámu Mikuláše přečetl..tedy vlastně jsem si o něm nepřečetl nic, bojkotuji pachtění po informacích, honbu za daty, nenasytnost našeho rozumu, který si nevybírá, chce jen žrát a žrát. Chrám na Malé straně mě odjakživa fascinuje. Ano, párkrát jsem si o něm něco četl, ale nic si nepamatuji. To nemění nic na pocitu, který mám z pouhé jeho přítomnosti, z toho jak se dotýká mého nitra a naplňuje ho čímsi daleko opravdovějším a intenzivnějších než jsou informace kdo kdy a proč. Ponořit se. Nespekulovat. Neanalyzovat. Nefotit. Nesdílet. Předepsat svému rozumu chvilkový půst.

Takže jsme zde, já posluchač tvrdé metalové hudby, milovník ostrých kytarových riffů, sedím v kostele a těším se blahodárný zvuk varhan, posilněn kávou s rumem celý se chvěji v euforickém kofeinovo - alkoholovém rauši. This is it.

Začátek je jemný, téměř neslyšně se zvuk varan začíná linout z prostoru, zvuk píšťal nás něžně ovíjí jako zlatý had stoupá od nohou až ke krku, jsme omámeni a čekáme co přijde.

Je to hřejivé. Kdybych měl dlouhé, vlnité a husté vlasy jako Jaroslav Hutka v dobách své největší slávy nechal bych se po nich celé hodiny hladit, konejšivý zvuk varhan je jako spočinutí a slastný dřímot v babiččině klíně, cítíte z ní právě upečenou buchtu, zemitost všech věků a bezpečí.

Á pozor!, pan varhaník to začíná trochu rozjíždět. Tóny jsou vyšší a melodie rychlejší, sem tam prolítne mezi tóny dunivý bas, je to jako kdyby vás někdo pohladil po srdeční chlopni. Je to tak vznešené a povznášející. Jako lajna koksu nebo rauš ze šampaňského. 

Mysl je nepokojná a zkrotit ji je těžší než zkrotit vítr. Ponořit se do hudby a vnímat ji každičkým vláknem svého nervového systému chce disciplínu.

Varhany zvolňují tempo, zvuk se rozléhá chrámem, tím místem, které je TEĎ středem celého vesmíru, jako očistná lázeň ducha, zvolna padá k zemi jako mana, občerstvující ty, kteří dokáží alespoň na chvíli utišit sled spekulativních myšlenek proudících v mysli, neustále a pořád a pořád.. Cíl náš všech je jasný, alespoň na chvíli vypadnout, osvobodit se, naladit se na vyšší frekvenci, ponořit se do blaženého pocitu ze sebe sama.

Obdivuji svoji matku, jak se dokáže ponořit ve svém křesle do chvějícího se proudu času při sledování televize. FLOW. Dobrou pomůckou je také alkohol, cyklistika nebo sex. Sledujeme stále stejný cíl. Chceme se do TOHO ponořit a přestat neustále sledovat své vlastní myšlenky a abstraktní spekulace. Práce, ano, díky Bohu za ni. Ti všichni maniaci, zvrhlí ve své posedlosti výkonem..

Ale zpět k tomu ZVUKU varhan, teď zní, ne nezní vybuchují v prostoru v třaskavých salvách a zhmotňují se v zurčivý horský ledový potok stékající z himalájských kopců a proudící vašimi útroby, osvěžující jako citrus, uvolňující jako jasmín. Bach, ten parchant.

“Neprosím nebesa, aby mně kvůli sestoupila,

Sám je věčně rozsévám."

“Nikdy toho nezačínalo víc než teď,

Ani nebylo víc mládí a věčnosti než teď;

A nikdy nebude víc dokonalosti než teď,

Ani nebude víc ráje a nebo pekla než teď.”

Ale mysl je tak nepokojná a zkrotit ji je těžší než spoutat vítr. Neustále spekulujeme. Od tónů varhan a barokní krásy chrámu odlétám jako mávnutím kouzelného proutku k duševním akrobaciím. Setina vteřiny. Zurčivý horský potok opustil své koryto.

Co pro mne znamená smrt Karla Gotta? Jak dlouho ještě bude premiér premiérem? Vytáhl jsem z mrazáku kapra, kterého chytil kamarád na udici na Lipně, udělám si ho k večeří, pomelu ho na karbanátky a uvařím k tomu brambory. Jak mohu vyjádřit svůj politický názor častěji a jinak než jednou za několik let u voleb? Budu podporovat živnostníky a malé a střední podnikatele, neboť věřím, že práce v korporacích a ve státních službách může ubližovat lidskému duchu, lidské osobitosti, zařazuje jej do poslušného stáda pokojných občanů, kteří mají své povinnosti a radosti pečlivě seřazené v excelových tabulkách něčeho, co se kdysi nazývalo duše. Čas pracovat, čas radovat se, čas platit složenky, čas na pohodu. Za pět týdnů jedeme s přáteli na víkend na vodu. Mám to v diáři. 

Když muž se ženou snídá. Za tou svojí maloměšáckou pokryteckou pohodou nevidět nic jiného. K tomu kaprovi by se mi hodila tatarka. Doma žádnou nemám. Nevadí, nějaký Vietnamec bude mít určitě otevřeno. Do supermarketu nepůjdu. I když mají vše tak čerstvé a levné. Pohled na zubožené tváře pokladních pod nesmiřitelným zářivkovým světlem mne naplňuje lítostí. Kéž by raději seděli ve všech těch večerkách. Ach ano, osm hodin práce a domů k televizi, volný víkendy a vždy patnáctého výplata. Pardon, zapomněl jsem.

Zpět do hry mne dostává silný, dunivý zvuk varhan, intenzívně se mi vnořil do temene hlavy, rozevřel ji jemným křupnutím a ohnivým jazykem se zabořil do mého obnaženého srdce. Zachvěl jsem se a otevřel oči. Všechna ta krása kolem, zlato, bílé sochy v ohromujících pozicích spásy. ve svaté zkroušenosti se věčně radující. Přenádherný interiér chrámu jako odraz nitra všech světců, jako hmotná demonstrace jejich duševního stavu.

“Pán” je stvořitelem všeho, není tu žádného “jiného” - kdo takto usuzuje, od toho odpadá všechno očekávání a všechna žádost: pln míru, na ničem nelpí.”

Hrstka turistů zahloubaně hledí spolu se mnou na všechnu tu nádheru, všichni už odložili své mobilní telefony, již není co fotit. Salvy dunivých tónů jsou očistné a spásné Je to něco po čem naše srdce touží. Být hodinu v kostele a poslouchat varhany znamená PONOŘIT SE. Všichni tihle lidé to v tuhle chvíli tuší. Co si odvezou ve svých myslích do svých vzdálených domovů. Z centra Evropy rozséváme do celého světa střípky křesťanské mystiky. I když v nás zůstane jen setina či tisícina pocitu, který máme při poslechu varhan, nehledě na naši odpoutanost či ponoření, nehledě na to, jestli u toho myslíme na politiku nebo na to, jestli se budeme dnes večer milovat se svou ženou, mikročástice těchto pocitů v nás můžou zasít hořčičné semínko touhy. Touhy po poznání sebe sama. Po postupném odkrývání závojů, jež zakrývají přirozenou čistotu a bohatství našich myslí. 

Po poznání, že lacinná “pohoda” je jen ubohá, umělohmotná zástěrka naší pohodlnosti a strachu. O tom, že “užívání si” masa a alkoholu a volných víkendů na kole a sledování seriálů a levných nákupů a pravidelného platu a tahu na branku a nadstandartních výkonů a pohodové hudby a divadla, kde se konečně pořádně zasmějeme a kávu si osladím o trochu víc, nás nikdy doopravdy neochrání před prázdnotou a úzkostí duše moderního člověka postdemokratické éry doznívajícího konzumu, duše Nového člověka zmrzačené pohodlím a přesyceností.

“Já slavím sebe,

A co přijímám já, přijmeš i ty,

Vždyť každý atom, co patří mně, patří stejně tak i tobě.”

Varhany teď duní celým tím krásným prostorem jako tekutý křišťál protékající mramorem antických bohů. Finální dlouhý, přehlasitý tón z nás vycucává poslední zbytky chtění. Tedy jen zdánlivě. Venku se setmělo. Poslední záchvěv zvuku a nastává ticho. Neexistuje krásnější ticho než po doznění varhaního koncertu. Je to TICHO, přátelé.. Absolutní. Jako náhlé zjevení. Jako alabastrové závěje peří. Světla v chrámu pomalu zhasínají. Zvedáme se a pomalu, pomaličku se loučíme s okamžikem PONOŘENI, loučíme se se světci, Bachem a duchovnem, jež jsme si teď rozkošnicky a požitkářsky vytáhli z bonboniéry všech možných potěšení. Čokoládový lanýž sebekontroly a odříkání. Nugát uvědomělosti a soucitu. Sladkokyselý had nemožnosti ukojení.

Odcházíme a naše mysl, ta racionální děvka plná tužeb už zase začíná tlachat.

Toho kapra si asi vysmažím. Ale bramborový salát se mi dělat nechce. Ne, do supermarketu opravdu nepůjdu. Dám si panáka? Nasdílím nějaký zážitek?

Zprávy z tisku:

Povinně budou za Gotta držet smutek jen úřady, zbytek obyvatel dobrovolně.

Dali nám tedy na výběr, děkujeme! Vyměním zdánlivou pohodu za neutuchající klid na duši. Zn. Spěchá.

V posledních letech stoupla o třetinu spotřeba psychofarmak. Cyril k tomu dodává: Stále více pacientů se za svou nemoc nestydí a léky dnes mohou předepsat i obvodní lékaři.

O třetinu více lídí teď slastně nadopováni drogami usíná u televizní obrazovky, těší se na další den v práci a na další výhodný nákup v akci. “Když tě můra tlačí, gram Somy stačí” říkal už Aldous Huxley v Konci Civilizace.

Rozhodlo se o přestavbě starých vlakových nádraží, hrůzu budící stavby jako odkazy temné minulosti budou všechny postupně rekonstruovány.

Konečně! Konečně si budu moct dát na všech nádražích v republice lahodnou kávu z Costa Coffee a suprový, rozpečený croissant od Paula.  Nevzhledné nádražní restaurace s lidma bez budoucnosti, však se zářícím duchem v očích zmizí a nahradí je uniformní, umělohmotná bistra s uvědomělými hltači informací s budoucností, s prázdným pohledem upřeným na display Smart Osvícení.

“Díky správnému poučení dosahují cíle ti, kdo jsou bystré mysli. Druzí, i kdyby se po celý život snažili o poznání, tu jen zbloudí.”

“Můžeš se, chytrý muži, oddávat smyslovým požitkům, činné službě nebo rozjímavému soustředění: tvůj duch nezačne bezmezně zářit, dokud se neoprostíš od všeho očekávání”

“Kdo by se bál splynutí?

Svlíkněte se….u mě jste se nijak neprovinili, nejste

   opotřebovaní ani na vyhození,

Vidím to i skrz plátno šátků a bavlnu kostkovaných košil,

A jsem tady, houževnatý, lačný, neúnavný...a nikdo mě

   nikdy nesetřese.”

Hledím na vás, lidé a oživuji v sobě vše, co nás spojuje.

Děkuji Bachovi, Whitmanovi a Aštavakragítě.