Poselství krajiny

Vždy, když projíždím vedlejšíma cestama protínajícíma Křižanovskou Vrchovinu v srdci Vysočiny vzpomenu si na ikonickou filmovou hlášku: “ Alpy, kamaráde, ty tě ohromí, ale tohle, tohle tě dojme.”  

Teď na přelomu jara a léta je krajina opravdu dojemná a když se jí otevřete dokáže působit přímo na naše srdce.

Oblé kopce kam oko dohlédne vlnící se jako moře, louky, lesy, pitoreskní aleje, to vše vás objímá a laská na duši. Modrá blankytná obloha s několika bílými oblaky, vznášejícími se nad krajinou tak nízko až vzbuzují pocit, že na ně můžeme dosáhnout. Nejde to.

Boží muka u cest jako neviditelné potvrzení naší identity, křesťanský impuls nás stále nevědomky utváří a formuje, kostely a kapličky ve vesničkách podvědomě znovu a znovu vštěpující věčné morální zákony.

Ano, krajina se žlutí více než před deseti lety, kdy jsem tato místa začal pravidelně navštěvovat. Lesy vypadají jako pohřebiště zdrcené kalamitou kůrovce. 

Vždy je něco, na co si můžeme stěžovat. Vždy je co napravovat. Zlé časy příjdou a zase odejdou. Jen krajina je věčná a zůstává - také jako připomínka našeho postoje k ní , také jako memento našeho postoje k životu, zůstává zde a odráží naše chování k sobě samým, naši ohleduplnost, neviditelné zákony slušnosti a vrozenou, ale mnohdy pokřivenou a devalvovanou schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Místní krajina je také vtisknuta do duší jejich obyvatel. V jejich očích vidíte laskavost zdejších táhlých kopců, archaická sdělení víry sálající z Božích muk, tvrdou práci na polích i v lesích a upřímnou lásku k bližnímu a touhu pomáhat. Čistému vše čisté.

Jména vesnic v okolí znějí jako veselá píseň oslavující život jako takový, tu esenci nesmrtelnosti, kterou v sobě všichni nosíme.

Radostín, Radešín, Radenice...Bobrová, Bobrůvka, PIkárec...Jívoví a Bohdalec..

Každé jméno zní jako jiný tón varhan a poetika pokračuje.

Zahrada brzy ráno těsně po východu slunce, ohlušující řev ptáků, několik doušků silné kávy umocňuje pocity svobody, radosti ze života.

Vždy je co napravovat…?

Když Bůh dá, sklidíme trochu zeleniny z našeho skromného políčka, urodí se pár jablek a švestek na povidlí nebo pálenku, domácí vejce máme od sousedů a maso od farmáře ze sousední vesnice.

Dobré bydlo může člověka svádět k občanské lhostejnosti.  Pohodlí, sytá těla a smrště nepotřebných zážitků mohou otupit naše vnímání světa, dobra a zla. Jsme konzumenti nebo lidé?

Ano, starost o Svět, jež přesahuje hranice našeho obývacího pokoje, naší zahrady si vyžaduje pokorný přístup k sobě samým, respekt a nezištnou lásku k našim  bližním, zodpovědnost ke všemu, jež nás obklopuje. Krajina jako náš věčný přítel nás mlčky objímá a vysílá poselství našemu svědomí.

Vždy je co napravovat…

Zaujmout postoj v době jež nás netíží jhem primárních existenčních tlaků či přímou a násilnou nesvobodou je těžké, zakukleni ve svém pohodlíčku můžeme mlčky přežívat se starým dobrým alibi, že stejně nic nezměníme. Poslušnost nažraného stáda, tiše bečícího pod sedativem konzumu je stejná jako za dob normalizace. Otupělost vůči věčným morálním zákonům v nás se prohlubuje. Jen krajina nám nic nedaruje.

Lidé dnes nedemosntrují  kvůli neoprávněnému čerpání dotací, nelidskému zacházením a vykořisťování vlastních  dětí nebo střetu zájmů. Lidé dnes demonstrují nebo zaujímají občanské postoje hlavně kvůli svému svědomí, znovu a znovu pokořenému a pošlapanému sobectvím, vulgární a sebestřednou drzostí, falešným mesiášstvím, arogancí.

Je jedno jestli nás je menšina či většina, nemá cenu si říkat, že stejně nic nezmůžeme, protože při přístích svobodných volbách zlo opět vyhraje.

Proti zlu se bojuje špatně, ale stále a každý den máme šanci šířit dobro.

Morální poselství sálající z krajiny v srdci Vysočiny se nedá ošálit lstivou propagandou ani relativním blahobytem. Je věčné a neomylné.