Pravda se skrývá v metru

Již dlouho ze všech stran slýchám, že pravda neexistuje. Všechno je relativní, všechno je subjektivní, všechno se dá zpochybnit. Před nedávnem jsem jel po dlouhé době metrem a kdo by to byl řekl - zjevila se mi tam Pravda.  

Usedám a rozhlížím se po bezbarvých tvářích hledících kamsi do prázdna, do mobilu, do novin. Je devět hodin ráno, v hlavách většiny cestujících stále doznívá noc a včerejší večer, v myslích ponořených do ranní pracovní výkonné reality se rozpouštějí zbytky snů, seriálů, reklam, alkoholu, antidepresiv.

Paní sedící vedle mne, žena ve středním věku, zachovalá ve svých padesáti letech s tváří sice vrásčitou, ale upravenou, s matnýma, neživýma očima zírá do novin. Upoutá mne titulek a zatají se mi dech - Pravda o Agrofertu!

Na příští stanici zůstává po spolucestující na sedadle ještě teplé, čerstvé a vonící vydání obskurního plátku Metro, jež každé ráno zvěstuje desetitisícům cestujícím dychtících po informacích, stav světa, aktuální realitu, zakusující se do ospalých mozků jako štěnice.

Rychle novinami listuji až se dostávám k vytoužené příloze. Je to asi desetistránková příloha, zelená a uklidňující, s jasnými, tučně vytisknutými úvodníky. Konečně se dozvím Pravdu!

Ministerstvo Pravdy se konečně odhodlalo k činu a jednou provždy uzemňuje všechny pomlouvače a nepřející, všechny oportunisty, kteří žárlí na úspěch Strany. Přináší uklidňující informace pro současné přívržence i pro ty tápající, jež jsou v našem světě plném pochybných pravd zmateni. Mizí všechna nejistota, oči hltají slova, vytištěná uvědomělým fontem, ruce svírají s rozkoší poctivý novinový papír.

Jak jsme z firmy o 4 lidech vybudovali společnost s 33 tisíci zaměstnanci?

Neskuteční frajeři, nebáli se riskovat, pracovali šestnáct hodin denně, obětovali svůj život, rodinu, zdraví, aby vybudovali tuhle skvělou společnost, která nyní významně přispívá do státního rozpočtu. Tedy i na platy učitelů, zdravotních sester a na důchody. Podporuje i živnostníky, jelikož od nich odebírá zboží a služby. To je neuvěřitelně skvělý a veledobrý, že i v dnešním světě se najdou jedinci, kteří jsou ochotni se obětovat pro dobro celku a nepožadují za to nic, jen trochu té úcty.

DOUBLETHINK

Představuji si ty frajery, jak v ošumtělé kanceláři někde na zahraničním obchodu začínají kout pikle. Ledy pukají, bankéři jsou otevřeni neomezeným úvěrům, telefonní seznam je napěchovaný těmi nejdůležitějšími kontakty a vyjednávací schopnosti pilované dlouhá léta mezi tou nejprohnilejší nomenklaturou připraveny. Byznys začíná.

“Winston spustil ruce podle boků a znovu pomalu naplnil plíce vzduchem. Mysl mu sklouzla do zmotaného světa "doublethinku". Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se navzájem vylučují, vědět, že jsou protikladné a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost a přitom ji vyžadovat, věřit, že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie, zapomenout na všechno, co je potřeba zapomenout, potom to znova z paměti vylovit, když je toho zapotřebí a zas to promptně zapomenout…”

Snažím se zaplašit znepokojivé myšlenky na možnou odvrácenou stranu pravdy zde prezentované a nechám se dát unášet uklidňujícím, správný řád věcí nastolujícím textem, je to zelené, je to příjemné, je mi dobře, děkuji všem, kteří se zasluhují o můj blahobyt, jsme na správné cestě a ekonomika stoupá, jen kdyby mně tolik nehučelo v hlavě po těch deseti lahváčích, které jsem si včera koupil v akci. 

Dáváme práci a jistotu.

A o tom to je. Jistota je nejen v této době něco opravdu hodnotného, v každé době přece potřebujeme hlavně jistotu a klid na duši, že zaplatíme všechny složenky a uživíme rodinu. Není vyjímkou, že u nás pracují celé generace rodin. Za náš úspěch vděčíme 23 tisícům zaměstnanců Agrofertu. Stabilita. Jistota. Úspěch. Vděčnost.

DOUBLETHINK.

Vytane mi na mysli reportáž o řadových zaměstnancích masných závodů, pracujících v hnusných podmínkách za minimální mzdu. Vytanou mi na mysli všechny ty tisíce lidí, plahočící se ve svém zaměstnání den po dni, hodinu po hodině, čekající na výplatu, čekající na víkend, čekající na další zkurvené složenky, na další nové zboží v obchoďáku, na další nový zážitek, již dávno zbaveni schopnosti rozlišovat pravdu od lži, neboli lépe řečeno zbaveni touhy či potřeby pravdu znát a ctít ji.

“Už dávno si uvědomili, že jedinou bezpečnou základnou oligarchie je kolektivismus.”

Trochu se mi začíná třást bradička, zdá se mi, že více pravdy už nesnesu. Ale čtu odvážně dál. Bránit se té záplavě neoddiskutovatelných faktů v podobě čísel, heslovitých prohlášení a dokonalých fotek je téměř nemožné. Jsem průměrně inteligentní jedinec, do vínku jsem však naneštestí dostal kritické uvažování a jakýsi jemný vnitřní odpor ke všemu, co zavání cílenou propagandou a tady to vážně smrdí. Celé to působí jako finální objahojoba obžalovaného před velkou porotou, která nejenom, že hlavního viníka osvobodí, ale udělá z něj  hrdinu, silného a spravedlivého vůdce všeho lidu, který se nedá nikým a ničím zastrašit.

Spolupracujeme. S námi rostou i ostatní.

Přesně tak, díky velké firmě jako je Agrofert, jsou úspěšní i živnostníci, je to jejich velký chlebodárce, nechápu pořád ty škarohlídy. Jsou to většinou ti neúspěšní, ti, co závidí těm, kteří svou šanci chytili pevně za pačesy a byli pracovití a poctivě platili daně. 

DOUBLETHINK

Zase ty znepokojivé myšlenky na mizející živnostníky, přemožené nemilosrdnou konkurencí velkých firem a korporací, vzrůstajícími daněmi a dalšími poplatky. Fízlovský EET přinášející informaci o každém obchodu naMinisterstvo Hojnosti.Na maloobchodní trh s potravinami, knihami, nářadím či smíšeným zbožím rozpouštějící se v dychtivosti a neutuchající pracovitosti vietnamských obchodníků ,a  také v nekonečných finančních možnostech a dokonalého know how obchodních řetězců. Proč si s tím lámat hlavu, nebude nám všem lépe v laskavé náruči korporací nebo v něžném objetí státní správy? Ještě na ty řemeslníky si posvítíme.

“I od nejpokornějšího člena Strany se očekává, že bude schopný, pilný a v jistém omezení dokonce inteligentní. Je však zároveň nutné, aby byl důvěřivý a nevědomý fanatik, v jehož očích převládá strach, nenávist, pochlebovačství a orgiastická radost z vítězství.”

Jsme čeští patrioti. Zachraňujeme české firmy a značky.

Existují značky a firmy, které považujeme za naše národní dědictví. Nebýt velkého úsilí a investic Agrofertu, řada z nich by dnes byla pouhou vzpomínkou. Ti kluci to myslí asi fakt dobře, jinak by přece nechali ty bankrotující podniky padnout. Ale oni je i za cenu nesmírného rizika a vysokých úvěrů oddlužili a nejen to, udělali z nich prosperující firmy. 

Místo lahodných párečků z Kosteleckých uzenin bychom si teď taky mohli dávat nějaký německý bratwursty nebo polské paruvki, že.

DOUBLETHINK

To, co se leckdy vydává za záchranu je ve skutečnosti téměř pirátské převzetí firmy. Třeba když nejprve koupíte 30% akcií firmy a poté “vaše” banka vydá příkaz, že firmu nebude dále financovat dokud nebude mít jen jednoho majitele. No a potom dokoupíte zbytek akcíí relativně za babku a firmu “zachráníte”. Například.

Ale jde to i tak, že se stanete největším odběratelem produkce firmy a měsíc po měsíci, rok za rokem tlačíte nákupní ceny níž a níž, až z toho váš dodavatel již nemá ani korunu zisku, přestává mít na výplaty, na nájem, na elektřinu. Taky slušná možnost, jak firmu “zachránit”. Holt byznys je byznys.

Vyrábíme kvalitní potraviny. Pravidelně získáváme ocenění.

Poctivá řada uzenin s vysokým obsahem masa, nezapomenutelná slazená mléka, generacemi prověřené recepty, díky nové, inovativní lince také ten nejchutnější toastový chléb bez éček. Vyrábíme toho pro vás však více, mnohem více. Jsem nadšený a v duchu začínám slintat při pohledu na prvorepublikové logo labužníka vkládajícího si do úst páreček. Velkými čísly je zde zdělováno, kolikže procent nám tam ti naši milí řezníci dali masa.

DOUBLETHINK

Když pominu umělohmotnou a průmyslovou chuť většiny těchto kvalitních potravin, musím se poklonit před důmyslnou taktikou s jakou se vše v této velkofirmě doplňuje. Jak je vše systematicky a hlavně účelně uzavřeno v kruhu, jež svou mohutností a obrovským záběrem a propracovaností až nahání hrůzu. Vše začíná na poli. Tam rostou plodiny, které se potom zpracovávají na krmení zvířat nebo na konkrétní produkty lidské výživy. Na poli se hnojí, stříká a práškuje, systematicky a účelně, jako vše, co firma dělá. Hnojiva a ostatní pomocníci dnešních zemědelců jsou tak prvním krokem k finančnímu úspěchu celého koncernu. Zvířata jsou krmena plodinami z takto obdělávaných zemědělských ploch, z nich nabo jejich mléka se vyrábí poctivé šunky, farmářské jogurty, čerstvá másla. Lidé živící se těmito potravinami pak mohou uzavřít kruh na reprodukčních klinikách, které jsou jednou z atraktivních investic koncernu v posledních letech. Ale odkrývat všechna chapadla této monstrózní chobotnice může být i děsivé a deprimující, proto toho raději necháme, než se s hrůzou ocitneme ve sférách, kde se budeme cítit zoufalí, bezmocní a moc smutní.

“Soudruzi!, řval nadšeně mladý hlas. Pozor soudruzi! Máme pro vás velkou zprávu. Vítězně jsme završili boj o zvýšení výroby. Právě jsme obdrželi hlášení o celkové produkci všech druhů spotřebního zboží. Fakta ukazují, že za minulý rok stoupla životní úroveň minimálně o 20 procent.”

Již nemohu číst dál. Příloha obsahuje ještě asi pět nebo šest stran neoblomných důkazů o pravdivosti a správnosti všeho, co se týká koncernu. Příliš mnoho pravdy na jedno brzké ráno.

“Pravda, pane, to je věc ošemetná,” řekl by nějaký moudrý prvorepublikový myslitel, “to víte i ta největší lež může být umně zamaskována několika zdobnými záplatami pravdy, vašnosto..víme? “

Máme se dobře. Netrpíme hlady, jíme na co máme chuť. Létáme na víkend do Osla. Kouříme zdravě. Nakupujeme chytře. Moderní doba je chutná, čistá a pohodlná. Je Pravda opravdu tak důležitá?

“Rodili se a vyrůstali v ubohém prostředí, ve dvanácti šli pracovat, pocházeli krátkým obdobím rozkvětu, krásy a pohlavní touhy, ve dvaceti vstupovali do manželství, ve třiceti letech byli ve středním věku a umírali většinou v šedesáti. Jejich duševní obzor byl omezen  prací, starostí o domácnost a děti, drobnými spory se sousedy, filmy, fotbalem, pivem a nade všechno kartami.”

A co my Češi? Jaký duch v nás dříme? Zapšklá dušička věčných opozičníků, hledící si svého bydla? Havlíčkův duch schopný sebeobětování se ve jménu pravdy, schopný stát si za svým proti všem? Někdy mám pocit, že v nás dříme velký duch idealismu, jakýsi duch touhy po dokonalosti a spravedlnosti, jež by se mohl stát naší znovunalezenou hrdostí a také i ukazatelem pro ostatní národy. Někdy mívám zase pocit marnosti a na mysl mi přichází úzkostné představy o jakési bezcennosti našeho národa, jež prošel mnohými pokořeními a z toho pramenící demoralizací, národa, jež už ze sebe vydal to nejlepší a teď jen dodělává jako raněné zvíře.

Věřím v to dobré, proto při odchodu u metra odhazuji spásnou přílohu o Pravdě tam kam patří, tedy do popelnice. Bojím se totiž, že kdybych ji dočetl až  do konce, procitl bych stejně jako Winston...

“Vzhlédl k obrovské tváři. Čtyřicet let mu trvalo, než pochopil, jaký úsměv se skrývá pod černým knírem. Jaké kruté a zbytečné nedorozumění. Jak sveřepě a tvrdohlavě prchal před laskavou náručí! Dvě slzy, nasáklé ginem, mu stékaly ke kořeni nosu. Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.”

Texty uvedené kurzívou pochází z knihy George Orwella a nesouvisí se skutečností.

Na závěr zbývá ještě jeden citát, jež se skutečností souvisí:

“První věc, které národu je třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem...Jde o to, aby národ měl jasné představy o tom, co je hanebné. Je to boj o duši národa.”

F. Peroutka