Jeden den

Procitám kolem půl deváté na chvíli nejistý místem a časem. Lehce mi tepe v hlavě. Za pár setin vteřiny již vím, že je neděle, další krásný slunečný den na Vysočině. Kouzelný srpen, mraky visí bez hnutí nad zemí a vše se zdá snadné.

Magdaléna, teta i Míša jsou v kuchyni a drobí si na talíř kousky rohlíku a zdobí si je
rybízovou zavařeninou. Na zahradě zalité sluncem už řádí malý pejsek u hadice s tryskající vodou. Je to absolutní štěstí, bez zábran.

Nepochybně jeden z mých nejsilnějších návyků je vzbouzet se a nakopávat silnou kávou, ideální hodinka samoty, meditativního klidu, než se pustím do nového dne a roztrhám jej na cucky. Jako ty ostatní.

Za plotem se zjeví soused. Dvoumetrový vousáč v trenýrkách s výrazem ve tváři soucitného a milosrdného kajícníka, jež by ani mouše neublížil. Svým lehce hrčivým hlasem zadušeným jakoby již kdesi v jícnu povídá: „Už sbírám karlátka. No hele začínám pomalu jezdit do lesa, všude je plno dříví, ve všem je brouk. Je sucho, houby nerostou. Kluk to dohodnul s hajným, všimni si na skládkách dřeva, všechno je to obalený nebo nastříkaný,aby se brouk nešířil. Premiér teď dohodnul s Čínou, že se to naloží na kontejnery a odveze…”

Nadhazuji přítomnost nepůvodního smrku ztepilého a totálního vysoušení celé krajiny díky intenzivnímu chemickému zemědělství a pokračujeme v diskusi. Miloš drží ve svých obrovských pazourách jedno hnědé vajíčko. „Teď vůbec nesnášijou, mrchy.”

Vyměníme několik dalších absolutních pravd sídlících v naší moudrosti. Nestěžujeme si,
spíše konstatujeme. Z útržků informací přednášíme svoji verzi světa.

Po kávě a rozhovoru s přívětivým člověkem vyrážím do vedlejší vesnice pro pět brojlerů.
Motor auta tiše přede, krajina se přede mnou klaní, vítr mne laská, míjím městys Křížkov s
jeho svatou Zdislavou. Míjím husí farmu u rybníka, míjím solární elektrárnu o rozloze
fotbalového hřiště. Vjíždím do vesnice, něžné a oku lahodící domky stromy zahrady cesty. U jednoho takového malebného malého hrádku zastavuji, lidem se tady žije dobře. S velkou zahradou a stabilním zaměstnáním se často procházejí kolem domu v trenkách či plavkách nazí do půl pasu.

Pán s růžolícími tvářemi je dobrosrdečný. Díky jeho laskavosti, pracovitosti a píli nemusíme kupovat v supermarketu maso z velkochovů. Za tisíc korun máme masa pro regiment.
Včera je pro nás zabil a oškubal. Kdo jednou viděl velkojatka, musí se podle mě stát
zákonitě vegetariánem nebo podporovatelem malých farmářů. Říkám si, co by se stalo kdyby sedm miliard lidí na planetě přestalo ze dne na den jíst maso? Co by se stalo kdybysedm miliard lidí na planetě najednou vyplo navždy televizní obrazovku?

Cestou zpět na barák se zastavuji v kostele V Křížkově. Je prázdný a tichý, jen z ulice jeslyšet projíždějící auta. Nedělní čas pro duchovno s pěti brojlery v kufru. Musel jsem
zaparkovat ve stínu. Do kostela vchází dvě postarší ženy a nachází ztracený kancionál,
který tam asi před týdnem zapomněly.

„Dobrý den, dnes není mše?“ Trochu ve mně hrkne, protože s tím ksichtem, který vypadá
jako kdyby mohl snést všechno svinstvo světa, bych farářem být mohl. „Ještě jsou dobří lidé na světě.” Paní se usmívá, asi tomu opravdu věří. Znovunalezený kancionář v kostele jako varovný signál mravně padlým politickým hlasatelům demagogie a jejich věrným následovníkům.

Doma s tetou ukládáme brojlery v igelitových pytlích k poslednímu odpočinku v mrazáku
před jejich naprostým zmizením z hmotného světa. Jedno z nich však milostivému
zamražení uniklo, rozporcuji ho svou novou ruskou dýkou značky Medvěd a už je na pekáči se zeleninou a jablky. Vše made in zahrada. Je to šťastný život, děkuji.

Jsme plajte, bez placaté velké televize, bez vlastního kvartýru, ještě jsme nebyli mimo
Evropu, nestudujeme letáky z Kauflandu, stále pracujeme, své zážitky a pocity již nesdílíme na síti, vracíme se k sobě? Kdepak, jsme teprve na začátku. Stále máme strach z budoucnosti, je to jako zakořeněné zlo v našich srdcích, stále se srovnáváme s ostatními, stále nehodláme přijímat výhrady k vlastní osobě, snažíme se, ale je mnoho pozvaných a tak málo vyvolených.

Kuře chutná jako venkov, zapíjím ho třešňovým vínem, blahobyt mne prostupuje. Po
královském obědě jdu nahoru do ložnice, chvíli listuji ve starých fotoalbech, chvilku ve
starých knihách, mít tak někdy čas strávit v téhle místnosti týden, bude zima, tma v pět
hodin, krátké dny a dlouhé noci v Nostalgic roomu č. 1.

Přijde Míša, hrajeme si se starými odpojenými telefony, volá panu hraběti, aby si přijel pro tunu jablek, domlouvá cenu i lidi na brigádu, kam se hrabou počítačové hry. Hraji hrdého hraběte, jeho svérázného správce, rozmazlenou kamarádku i dobrosrdečného kamaráda. Je dohodnuta cena 100 zlatých za tunu jablek v přepravkách.

Čekárna na vlakovém nádraží v Křížkově je prázdná. Vypadá to, že tady nikdo neseděl již několik let, několik lavic po obvodu prosklené místnosti, stěny vyzdobené několika zaprášenými obrazy a skrovnou knihovnou na parapetu okna skýtající asi pět knih. Všimnu si Serpika ze sedmdesátých let a bleskově jej prolistuji. Již po několika stránkách vidím Al Pacina, zarostlého, zatvrzelého, nezlomného parchanta, který prostě nebere úplatky.

V kupé je vedro, mám rád zvuk vlaku ujíždějícího rozpálenou letní krajinou. Chlapci s
místenkou mne odsuzují k sedadlu uprostřed hned naproti dívky s náboženským výrazem ve tváři, na krku zlatý křížek, v ruce tlustou knihu Etika. Sním či bdím? Její tvář je čistá, bez poskvrnky zvířecích pudů, není hezká ani ošklivá, leskne se jako svatý obrázek, v jejích zapadlých lesklých očích není ani známka kokety. Ona je vyvolená.

Vlak uhání, jako kdyby chtěl předstihnout den, kerý se chýlí ke konci. Nedokáže to. Pomalu se stmívá a Matka Měst mne vítá labyrintem světel. Z venkovského světa laskavého srpnového slunce vjíždím rovnou do lůna pražské noci.

Den jako mnoho jiných, zcela všední, ale přenádherný ve své jedinečnosti, trhám ho na
cucky jako hedvábný papír, kousky vlají ve větru, který je pomalu odnášejí k nenávratnu.
Zkouším jej alespoň na chvíli sevřít v náručí, ale je to jako kdybych prosíval písek.