Byla noc. Probral jsem se do samoty svítání. Velkým oknem do pokoje svitlo Slunce. Jinak šedo. Dovnitř vešla M. a lehla si vedle mě. „Celou noc se mi zdálo o otci,“ povzdechla si. Předloni zemřel.
Přitiskl sem si ji k sobě a zajel rukou pod noční košili až na rozkrok.
„Nemám náladu. Udělej si to sám."
Ruka mi ztuhla.
"Mám ráda tvůj obličej, když si to děláš. Je vždycky plný agrese,“ povzbudila mě.
Vzal jsem ho do ruky a začal honit. Díval jsem se jí do očí.
Vzdychala, aniž bych se jí dotýkal. Vzrušoval ji pohled na mě, jak si to dělám.
Život je inscenace. Fascinují nás ti, kteří inscenují.
V sobotu jsem byl s pár zoufalými lidmi v Monarchu. Tančil sem s M. oblečený do sobího kabátu, který jsem ukradl E., která je zoufalá, i když má za manžela iránského doktora, který je těžce pod pantoflem.
Měl jsem na rukou kožené rukavice a sjetý hipsterský výraz. L, zoufalý z rozchodu se svou bejby, seděl v rohu a popíjel pivko. Naklonil se ke mně a řekl: „Závidím ti, že tančíš.“.
Čím víc jsi od něčeho vzdálen, tím víc po tom toužíš.
Děláš si to sám, i když vedle tebe leží bejby, která ti ráda rozkročí své nohy.
Děláš si to sám. Tvůj ocas v tvý ruce a ranní paprsky jí svítí do obličeje, do rozespalých očí. Pomalu je otevírá. Mraky plují, táhnou dál a ona vzdychá, i když se jí vůbec nedotýkáš, vzdychá, protože ji ta představa soulože vzrušuje mnohem víc, než soulož samotná. A tebe taky.
Pravými objekty naší touhy nejsou reálné situace, ale představy, které o nich máme. Představa setkání s neznámou ženskou, kterous nikdy neviděl, představa soulože s ní, představa party, představa života, představa bohatství, představa smrti, představa politických idejí.
Jsme uvěznění v touze po svých představách, ne v realitě. Naše pudy se projektují do imaginárna.
Stále rychleji pohybuji svou rukou a ona vzdychá, aniž bych se jí dotýkal. Paprsky ranního slunce na její tváři a ona zavírá oči.
Vyprazdňuješ se jí mezi nohy, vyléváš jí svou živočišnou duši na hebkou, nevinnou kůži a otevíráš okno do svého pokoje.
Plně do něj teď proudí světlo. Utírá tvé semeno ze svého rozkroku truchlivým šátkem minulosti s touhou po budoucnosti a ty jdeš ven.
Zapaluješ cigáro. Jdeš po té ulici, po kterés šel již tisíckrát. Je to ten samý Berlín? Jsi to ten samý ty?
Jdeš na symposium o Susan Sontag. Má tam přednášku Hanna Schygulla. Byla předmětem tvé touhy při každém zhlédnutí nějakého Fassbinderova filmu, ve kterém hrála. Její naivní lascivita spojená se skrytou inteligencí femme fatale tě vždycky rajcovala a ona teď sedí deset metrů od tebe o čtyřicet let starší.
M. mi řekla, že ji potkala na záchodě. Otočila se na ni a řekla: „Vy tu musíte čekat taky?“
Sál z poloviny zaplněný dobrými občany Berlína. Přesně těmi, které Fassbinder nenáviděl. Všichni ti, kteří jsou proti něčemu, se nakonec stanou součástí toho, proti čemu jsou. Je to forma symbiózy. Každý systém potřebuje nepřítele jako formu svého vlastního ospravedlnění.
Fassbinder potřeboval maloměšťáckou postfašistickou společnost, aby o ní mohl točit svý filmy. Teď je přesně tou maloměšťáckou postfašistickou společností oslavován jako kult. Stáváš se tím, proti čemu bojuješ, z čeho máš strach.
Kruhy pod molem, kruhy jako vzteklí psi.
Stále rychleji pohybuji svou rukou a ona vzdychá, aniž bych se jí dotýkal.
Paprsky ranního slunce na její tváři a ona zavírá oči.
