Komm

Bylo dusno. Předurčen k dekonstrukci své duše jsem bloudil ulicemi Schoenebergu. Byly plné šlapek a teploušských barů. „Hey, wie gehts?“ ptá se mě jedna na rohu.

„OK.“

„Hast du Lust?“

„Jetzt nicht.“

„Komm. Komm!“ zašeptala.

Řekla to svý komm tak sladce, že sem chtěl fakt jít jen kvůli tomu jejímu hlasu, jak ho měla posazený, jako by se v něm zrcadlila celistvost vnitřního vesmíru, hudba, která tě znovu a znovu vtahuje do struktur dalšího smyslu, do bavlny všech zrad.

V jejím hlase zněla symfonie ulic, v té její póze byla laskavost, opovržení plné něhy. Stačí říct OK a ona tě zatáhne za roh do temného koutu Schoenebergu, rozkročí své nohy a s cígem v koutě úst a s trpkým utrpením nevyhnutelného osudu tě nechá vejít.

V ulicích Leipzigu se shromažďuje dav do nových struktur strachu a hledá ve zběsilé posedlosti nového nepřítele, projekci vlastního odcizení. Je to ztělesnění vnitřní schizofrenie doby, rozpolcenosti, která vychází ze slepého přijmutí abstraktních pojmů dnešní ideologie.

Svoboda-nasrat, demokracie-nasrat, lid-nasrat, identita-nasrat. Nasrat na tyhle prázdné pojmy, nástroje moci.

Viděl sem ji na tom místě stát tisíckrát, tisíckrát mě tak již oslovila, tisíckrát pak zmizela ve tmě města.

Pasolini řek již v šedesátých, že kapitalistická maloměšťácká společnost je novou formou fašismu. A ty si ho pak sejmula na tý pláži.

Ne, dost. Dost!

„Komm. Komm.“

Ty dvě slova mi stále zní v uších. Jsem pověřen dekonstrukcí její duše. Pink Floyd v kavárně Laidak. Levicoví intelektuálové v moci svých pseudoaktivit. Vypité kafe a další cigareta, další oslovení. Ten čas je neutěšitelný, protéká mezi prsty jako zbavený prostoru, zbavený patosu.

„Komm. Komm!“ tříští se o domy zasněženého, zasněného Neuköllnu a vytváří echo podobné cinkotu skla v nějaké další dálce.