Berlínský tisk se v posledních dnech zabývá blížícím se Berlinale a také zajímavým případem loňského držitele stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon, bosenského Roma- Nazifa Mujice. Ten cenu obdržel za ztvárnění role sebe sama /již to je podivuhodné/ v dokumentárním dramatu Danise Tanoviče „Epizoda ze života sběrače železa“. Tanovič ve snímku zachycuje reálný příběh romské rodiny- Nazifa, který se živí jako sběrač kovů a jeho ženy, která nosila ve svém těle mrtvý plod dítěte. Lékaři jí jej však odmítali vyoperovat, neboť neměla zdravotní pojištění a neměla peníze na případnou operaci. Aby unikla jisté smrti, musela si k operaci zdravotní kartu vypůjčit a podvodem tak zachránit svůj vlastní život…
Snímek obdržel cenu poroty a Nazif se za svůj herecký výkon /???/ stal hvězdou loňského Berlinale. Když se vrátil s oceněním do své vlasti, byl oslavován jako hrdina, o jeho příjezdu informovala také bosenská televize. Problém byl, že již nedostal žádné nové nabídky k herectví. Pokusil se tedy vrátit do svého běžného života, který vedl před natočením filmu.…vrátil se znovu k životu jako sběrač kovů. Ovšem, jak sám říká, lidé z osady ho ani jeho ženu již zpátky nepřijmuli a začali se mu vysmívat, neboť se domnívali, že jako hvězda má teď spoustu peněz. Netušili však /jak opět sám podotýká/, že režisér snímku Danis Tanovic, dal Nazifovi a jeho ženě pouhých 50 euro za natáčecí den /celkem jich mělo být 26/, a že žádné jiné příjmy za film neobdrželi.
Na konci loňského roku Nazifovi zdravotní problémy se zády nedovolily dále vykonávat práci sběrače kovů, a tak se rozhodl vydat se do Německa a požádat zde o azyl. Azyl mu však byl zamítnut, neboť šance na uznání žádostí jsou pro Romy ze zemí jako je Bosna a Hercegovina téměř nulové.
Podle médií se o osudu Nazifa a jeho rodiny dozvěděl programový ředitel Berlinale a reagoval tak, že mu ihned poslal limuzínu /která mu teď asi hrozně pomůže/ a se spolupracovníky se mu složili na právničku, která se má pokusit o přezkoumání nevyhovění požadavku o azyl…Ředitel festivalu pak ještě dodal, že Nazifovi zařídí na letošní Berlinale akreditaci /nejspíš aby si mohl zajít na pár filmů/, a že ho zapíše také na seznam hostů…
Další zajímavostí celého případu je, že režisér snímku Danis Tanovic, který natočil snímek nejspíš díky svému "hluboce zakořeněnému sociálnímu cítění", avšak hlavně díky příběhu Nazifa a jeho ženy, a díky jejich ochotě natáčet, teď sklízí všechnu slávu, a se snímkem objíždí všechny světové festivaly. Po velkolepém úspěchu romské rodině slíbil, že jim obstará byt. Svůj slib ovšem nedodržel, a na dotazy novinářů ohledně Nazifa a jeho ženy odpovídá velmi podrážděně…Naopak Nazif v souvislosti s Danisem a jeho slibem hovoří o zradě /čemuž celkem dobře rozumím/...
Na celém případu je spousta věcí zarážejících a nejspíš ani nemá cenu je příliš komentovat. Co mě však pobavilo, bylo, že v programu loňského Berlinale byl zmiňovaný snímek /Epizoda ze života sběrače železa/ chválen za svou autenticitu a sociální realismus…
Nazif tedy teď se svou ženou žije v azylovém domě, kde jej navštěvují světová média, aby s ním mohla udělat rozhovor. Čekají na přezkoumání požadavku o azyl a na to, až pro ně přijede limuzína, kterou pro ně pošle sám programový ředitel festivalu a odveze je pravděpodobně na nějaký vyklidněný večírek, kde se zmíněný film nejspíš bude znovu dlouhé hodiny rozebírat a při sklence šampaňského vyzdvihovat jeho autenticita a sociální realismus…
