Hra

Vlak se rozjel. Sedly si před nás dvě ženské. Jakmile to M. zaregistrovala, vrhla se na mě a začala mě bít pěstí do hrudi. Chytl jsem ji za vlasy a silně zatáhl, zvrátil jí hlavu dozadu. 

Začala ječet na celý vlak: „Fick dich du Arschloch!!“ 

Ženské si přesedly na opačnou stranu vagonu. Přestal jsem ji škudlit. Sedla si na své místo. Podívala se na ty ženské a spokojeně se na mě usmála. Otevřela malou knížečku s programem kulturních akcí na příští měsíc a začala zaujatě číst. Měla oblečené černé krajkové šaty a dlouhé černé punčochy. Sundal jsem si ponožky a hodil jí je do obličeje.

„Fick dich!!“ zařvala přes celý vlak a vrhla se na mě. Začala mě znovu silně mlátit do hrudi, pak něžně líbat na krk. Vystoupili jsme v Basileji a prošli prázdnou celní zónou.

Elegantně se procházela typickou provokativní chůzí poloprázdnou nádražní halou, kde seděli na lavičkách cizinci. Všichni se za ní otáčeli s nejistotou v očích a panickou touhou po jejím šarmu.

Nasedli jsme na šalinu a bez lístků jeli do galerie na kraji města. Stál jsem na místě, kde se vagony tramvaje rozdělovaly. Ona si sedla naproti mladé blondýny zahleděné do knížky Velký Gatsby. Všiml jsem si, s jakým úžasem tuhle mladou nevinnou bytost pozoruje. Když jsme vystoupili, řekla mi, že se do té dívky zamilovala. Chytl jsem ji okolo ramen a vtáhl na silnici plnou projíždějících aut. Všichni zastavili.

Koupili jsme si lístky do galerie, kde jsme se přirozeně rozdělili u obrazů M. Ernsta. Všiml jsem si, že si každý obraz prohlíží aspoň pět minut. Nechápal jsem to. Začínala se mi motat hlava. Dostal jsem svěrák, klaustrofobii jako ve výtahu, když stále očekáváš ten okamžik, kdy se výtah zasekne. Má stará dobrá nenávist ke galeriím se ve mně opět probudila.

Bloudil jsem spletitými chodbami a pozoroval lidi, vočumoval ženský a jen tak se flákal. Asi po půl hodině jsem v jedné místnosti našel M. Upřeně a téměř bez hnutí hleděla na Ernstův obraz Napoleon ve vyhnanství. Pomalu jsem se k ní přiblížil a šáhl jí prudce mezi nohy. Lekla se a zaječela: "Fick dich!" Pak se usmála, objala mě a něžně políbila na krk.

Otočila svou hlavu k záchodku pro postižené. Pochopil jsem, že chce, abych tam s ní na chvilku šel. Prudce jsem ji od sebe odtáhl a a šel si prohlídnout Catellanovy vycpané koně s hlavou zaraženou do zdi. Opustila Ernsta a přišla za mnou.

Mlčky ty koně pozorovala, a pak řekla, že chce, abych jí jednoho toho koně ukradl, že si ho chce pověsit do pokoje. Řekl jsem jí, ať si ho ukradne sama a ona mě začala bít. Chytl jsem jí ruce a začal ji taky bít. Přišla k nám ochranka - nápadně vypadající postarší žena. Ŕekla mi docela vážně, že ve Švýcarsku se ženy nesmí bít, že za to můžu do vězení.

M. se začala smát a utekla k obrazům J. Miroa. Přišel jsem k ní a řekl, že mě to tu nebaví. Řekla, že ji taky ne. Šli jsme pryč. U východu jsem zařval: „Verfickte Galerie". Sedl jsem si na zídku před vchod a M. začala řvát na přicházející a odcházející návštěvníky: „Smrt buržoaznímu umění!“

Reagovala na to jen jedna stará dáma, která se na ni usmála a řekla: „So, so…“

Jeli jsme tramvají zpátky do města a sedli si k řece na nábřeží. M. našla starý řetěz na přivazování lodí. Omotala si ho kolem krku a začala řvát: „Ich sterbe, ich sterbe!"

Začaly znít zvony. Řekla mi, že mě volají, že je čas vstoupit do řeky. Vysvlékl jsem si tričko a divoce vběhl do Rýnu. Nechal jsem se proudem unášet dobrých dvě stě metrů, než jsem vylezl zpátky na břeh. Vrátil jsem se k ní.

Ležela na zádech a měla roztažené nohy směrem na skupinku nějakých Taliánů.

Řekla mi, že už se z Řecka, do kterého za dva dny odlétala, nikdy nevrátí, a že mi po dvou letech pošle dopis, abych se jí vydal hledat. Podíval jsem se na ni a řekl: „Fick dich.“

Šli jsme zpátky na nádraží a koupili si pivo. Vypila ho skoro na ex. Hned byla opiá. Začala mě objímat a líbat. Řekla mi, že potřebuje moji lásku jen, když je v depresi, bez síly a unavená. Prudce jsem ji odstrčil. Začala hrát, že brečí. Možná, že fakt brečela, protože u ní není rozdíl mezi hrou a skutečností. Šli jsme do vlaku a sedli si do kupé.

Začala tiše zpívat nějakou smutnou gruzínskou píseň. Lidi, kteří seděli okolo, byli v rozpacích. Přestala a řekla mi, že když se vrátí z Řecka, tak se rozejdeme, což se pak opravdu stalo. Řekl jsem jí, že v tom případě se můžeme rozejít hned. Řekla že OK, že dnes uděláme rozlučkovou večeři. Odpověděl jsem, že jí seru na večeři, že se můžeme rozejít hned. Zeptala se, jestli to myslím vážně.

Mlčel jsem.

Řekla, že OK, že jde pryč a že se rozcházíme. Vzala si své věci a odešla do vedlejšího kupé. Asi za pět minut se vrátila a pokynula mi prstem, ať jdu za ní. Šli jsme do první třídy, kde skoro nikdo neseděl. Sedl jsem si naproti ní a ona mě začala objímat a líbat. Šáhl jsem jí mezi nohy a ona mi pošeptala: „Fick mich." Stáhl jsem jí její černé krajkové kalhotky a udělal jí to na sedačce kupé.

Vystoupili jsme ve Freiburgu a jeli tramvají k ní domů. Najedli jsme se, otevřeli víno a ona začala být hrozně hyperaktivní. Začala vést sama se sebou nekonečný rozhovor plný protikladů jako v nějakém Godardově filmu. 

"Chci s tebou jít někam ven a tančit. Budeme pít a pomalu tančit. Pak usneme na parketě. Ne, nechci jít s tebou nikam. Chci být doma a spát. Ne. Můžeme jít k S. Přijel za ní ten Rus, do kterého jsem byla zamilovaná. Nikdy jsem s ním nemluvila. Ne, nesnesu ho teď vidět. Ne, nikdy jsem ho nemilovala. Vždy jsem milovala jen tebe. Ne, nenávidím tě. Ve skutečnosti vůbec nechci jet do Řecka.

Chtěla jsem tam jet, protože jsem tě na čas nechtěla vidět. Ne, musím tam jet. Chci tam jet. Ale co s tebou? Ne, vůbec tam nechci jet. Chci být s tebou jen tak někde u moře. Musíš mě tam navštívit. Ale můj bratr tě nesmí vidět nebo tě zabije. Můžeme se setkat někde na pláži. Vůbec nemusí vědět, že přijedeš. Ne, nechci jet do Řecka."

Kouřil jsem a pozoroval ji. Hleděl jsem jí do očí a zašeptal: "Hör auf, jetzt reicht.“

Odpověděla, že dobře a že vůbec nemusí mluvit. Nahodila mlčenlivou pózu.

Šli jsme k S. Stále mlčela. Začal jsem jí něco zpívat. Stále mlčela. Sedli jsem si kousek od zastávky a čekali na šalinu. Řekl jsem jí, že vím, že by ráda chlastala s ďáblem, ale že ďábel chlastá sám v jeskyni a ona chodí stále jen okolo. Ukázala mi fuckáče. Pak se hlasitě rozesmála. Nastoupili jsme do tramvaje a ona stále nic neříkala. Pila víno a začínala mít šílený výraz v očích.

Vystoupili jsme u mostu. Začal jsem z ní mít strach, protože stále mlčela a její výraz byl stále šílenější. Cítil jsem, že vůbec netuší, kde je hranice této hry a že z nevinně vypadající hry se stává skutečnost. Teď už nehrála, že mlčí, teď už skutečně mlčela. Zbořila hranici a stala se svou vlastní projekci, naprosto zbavená distancu. Byla to zkouška toho, jak daleko můžeš se sebou samým dojít, ale bez reflexe toho, že vlastně někam jdeš.

"Jetzt reicht, hör auf!" zařval jsem na ni.

Otočila se a rychlou chůzí šla ode mě pryč. „Ich gehe nach Hause," zařvala. To byla první slova po jejím dvouhodinovém mlčení.

“Ich gehe nach Hause.“

Myslím, že se skutečně vracela domů. Doběhl jsem ji.

„Fick dich!“ zařval jsem na ni.

Řekla, že mi nechá otevřené dveře, abych mohl v noci přijít. Řekl jsem, že na ni seru, že nepřijdu. Rozběhla se za mnou, zastavila se a plačky mi řekla, že to byla jen hra. Věděl jsem, že to vše byla jen hra. Byla to hra, která byla skutečností a zároveň skutečnost, která byla hrou.

Ten večer jsem se opil do němoty a pozdě v noci se vplížil do jejího bytu. Nechala otevřené dveře. Lehl jsem si vedle ní, jednou rukou ji objal a usnul.