Berlínský Kruh

V tropickém vedru jsem se šel projít na městský hřbitov, lehl jsem si na lavičku a nechtěně usnul …Když jsem se probral, prvních pět sekund jsem vůbec nevěděl, kde jsem- všude jen hroby, hroby...

 Jel jsem za Drexlerem do jeho pracovny…ten byl evidentně ve stresu, jako vždy mě přivítal tím, že mi nabídl indický čaj a k tomu perversní sladkosti typu gumová vata ve wafli. Drexler si odpálil cigáro a začal s dvouhodinovým monologem o jeho plánech a o tom, jak na ně sehnat prachy a taky se svým lamentováním na jeho současnou práci… „Ten idiot mi bude říkat, jak mám vyučovat, mně – člověku, kterému leží sedm autorských filosofických knih v Německé národní knihovně …Ten idiot vůbec nechápe, kdo já vůbec jsem…“  Když svůj ve směs zajímavý monolog ukončil, řek mi, jak je pro něho důležité, že jsem se stavil, protože ode mě vždy dostane to nejlepší echo…protože prý píšu podobně jako on… a protože tak dobře rozumím všem těm sračkám okolo..  řek mi, že Feige a Fickenstein, kteří se za ním taky občas staví, jsou úplně mimo, že jenom melou svůj monolog o svých textech a že jej využívají pro vlastní sebe-terapii.. Tato poslední poznámka mi přišla vtipná…

Řek mi, že se měl dnes stavit za Gertou, ale že se mnou radši půjde na pivko, ocheckovat nějaké kosti… Jakmile to dořekl, tak mu zazvonil telefon, byla to Gerta…mluvil s ní asi půl hodiny.. Pak za mnou došel docela rozladěný: „Já vůbec nechápu, co ty ženské řeší za sračky, že její setra jí nechce vrátit nábytek, který jí půjčila, jak se někdo může zabývat takovými žvásty..“  Ta poznámka mi přišla taky vtipná, neboť jsem moc dobře slyšel, jak Gertě s pozou ochránce vysvětluje, že to je fakt svinstvo, co její sestra dělá, a že by se její sestra měla probrat…

Šli jsme na pivo a Drexler mi vyprávěl o jeho bývalé iránské přítelkyni a já mu vyprávěl o své gruzínské přítelkyni a pak mu přednášel o Nietzscheho pojetí svobody a nadčlověka… „Nadčlověku nejde o to moc získat, ale právě že se od ní osvobodit, osvobodit se od té ideologie, která je ti na každém kroku vnucována... Všechno je v hajzlu!“ Uzavřel jsem. Drexler mi přitakal, což mě potěšilo, od člověka, který dvacet let přednášel filosofii o šílených francouzských marxisticko-freudovských filosofech posedlých Nietzschem… Poměrně opilý jsem pak začal se svou teorií maloměšťáctví, které vzniká transformací a socializací hipsterů do společenského diskurzu současné ideologie. „Všichni tihle hipsteři založí za pět let rodiny a začnou se svým maloměšťáckým životem šetřit na důchod, pak zestárnou a pak umřou… Všichni chápeš!!!“…zdůrazňoval jsem s podvědomím tušením, že možná to samé se stane i mně… „To oni ženou tuto společnost do sraček se svými pseudoaktivitami- svým vegetariánstvím, veganstvím, bio stylem, anti -kapitalistickými názory, které jsou ve skutečnosti naprosto kapitalistické, se svým zájmem o umění, které je pro ně jenom cool módou, stejně jako se svým zájmem o alternativu, která není žádnou alternativou, ale egonativou… vše je to jen sebeobrana, snaha zbavit se špatného svědomí tím, že žiji v iluzi toho, že dělám něco proti tomuto systému, pseudoaktivita chápeš, pseudopolitika, pseudošit…kruhy kruhy kruhy všude kruhy a šit…“ Nechápu co mě tak rozohnilo, ale teď jsem začal já se svým podnapilým monologem. Drexler se díval do dálky a přikyvoval a pil přitom piva v rytmu jedno za deset minut. Myslím, že mě vůbec neposlouchal. Změnil jsem téma: „Hele píšu teď jeden článek o jedné umělkyni, Francouzce, zabývá se chybami v počítačovém a mediálním diskurzu a věří, že v těch chybách vzniká prostor pro svobodu“… „Jo chyby, chyby to je fakt dobré téma!“ zpozorněl Drexler. „Řeknu to Kastnerovi a uděláme nějaké symposium o chybách…něco jako Filosofie chyb …A co ta Francouzska? Je dobrá?“  „Jo ty vole ta vypadá fakt dobře…. zrovna jsem checkl její fotku na Facebooku…“

Drexler zaplatil účet i za mé pivka a já se v tu chvíli cítil stejně jako těch pět sekund po probuzení na hřbitově…vůbec jsem nevěděl, kde jsem, všude jen lidi, lidi…