Krize 15. roku část první: Láska

Dámy a pánové, spíše tedy holky a kluci, jsem puberťák. Pan puberťák. Říká se to tedy o mě. Ve skutečnosti jsem dospělý, konzervativně smýšlející jedinec plný zkušeností a zážitků. Opravdu už jsem toho zažil hodně, a také můj věk se na tom podepsal. Bylo by skvělé, kdybyste i vy, mé drahé dítka poznaly některé mé rady a vyprávění. Začněme tedy největší starostí a největší „depkou“. Jmenuje se láska.

google.cz

Nevěděl jsem co to je, ale vždy jsem měl obrovskou touhu to poznat. Jakmile mi narostl první vlásek pod pupíkem, hned jsem věděl, že je něco v nepořádku. Do té doby jsem si myslel, že holky jsou jen podlá stvořeníčka, co podlézají učitelkám a nosí jim věci do kabinetu, aby dostali jedničku a mohli se doma pochválit u tatínka, jak skvělou práci odvedli. Z ničeho nic se v mých očích plných snů o velké kariéře sportovce zablýskl nějaký odraz. Možná to bylo prasátko, které na mě neustále spouštěli mí 4%tní spolužáci, avšak já nemohl odolat. Ano, byla to ona! To byla ta dívka, s kterou jsem chtěl mít šťastný život až do smrti, ačkoliv jsem do budoucna viděl pouze tak další 2 hodiny, jestli se vůbec odvážím jí říci „ahoj“. Byl jsem nervózní. Nešlo to. Ale znal jsem její kamarádku. Poprosil jsem o číslo. To bylo ono! Napsal jsem sms s textem: „sedla bysis semnou na lavicku o prestavce?“ Odpověděla: „ano“.

Velká chvíle nastala. Přišla ke mně, řekla: “Ahoj, tak… jak se máš?“. „Dobře, a co ty?“. „Taky dobře“. Následovala věc, kterou jsem miloval po následující dlouhé měsíce. Nemohl jsem se bez toho obejít. Naprosto to uvolnilo mysl. Bylo mi při tom naprosto skvěle a ten konec, kdy jsme se rozloučili a řekli si, že to byla nejdelší chvíle mého života, na to nezapomenu. Ano, myslíte správně, byla to minuta ticha. Trapná minuta ticha, možná i něco víc. Možná to bylo deset minut totálního vakua bez jediného slova. Později jsme se dostali do vztahu! Napsal jsem jí pochopitelně textovku. Opět odpověděla ano. Tentokráte ano, moc ráda. Mohli jsme si užívat nekonečné chvíle trapného ticha okořeněné něčím, co jsem doposud nepoznal. Nebylo to nic jiného, než polibek. Neuvěřitelný jeden polibek při loučení. A tak byl zamilovaný ve 13 letech!

Uběhlo pár desítek měsíců, a okolo mého Facebooku, nebo spíš na mou zeď stále někdo stříkal samé nesmysly. Hlavně pořád nějaké srdíčka. Počkat, ono to bylo vlastně na hlavní stránce. Ve vztahu, ve vztahu, zasnoubený, je to složité…. No je to složité! Co si o tom má člověk myslet? Já chci být také in, chci být také ve vztahu. Nebo to mít aspoň složité. A ty super fotky! Je skvělé když můžu být s někým označen! Řekl jsem si: Musím si najít holku! Do vztahu! A aby o tom věděl celý Facebook! To bude ono. Vždyť už umím s holkou mluvit, vzít ji ven do parku, nebo s ní jít dokonce na hokej! Je to super, bomba. Hlavně když umí skvěle líbat, protože já se to asi nikdy nenaučím. A někde jsem četl, že vždycky jeden z dvojice musí být vůdčí osobností.

Začal jsem hledat. Nejlepší volba byla rozhlédnout se po chodbě na škole. Přece vztah s holkou ze školy je parádní věc, můžeme se vidět každou sekundu! A můžu tak naplnit své lži, kterými zásobuji  její telefon každý den. “Strašně moc mi chybíš lásko, každá minuta bez tebe je pro mne utrpením!“ Vyšlo to. Byl jsem neuvěřitelně šťastný. Celý Facebook o našem vztahu věděl. Přidávali jsme fotky, odkazy, prostě vše. Nejvíce mě ale bavilo psát statusy. „Jsi můj poklad, za nic na světě tě nevyměním.“ Vždycky jen ona dala tlačítko „líbí se mi“. To mě hřálo na srdíčku. Sem tam se objevil komentář od kamarádů, že je to vůbec nezajímá a že jsem idiot. Ale to mi nevadilo. Byl jsem spokojený. Když jsem ji na chodbě líbal, každý, kdo prošel, se začal hlasitě smát. Měl jsem pocit, že dělám lidem radost. Lidi byli rádi, že vidí šťastný pár. Ve skutečnosti se pouze vysmívali, jak efektivně slintám.

Přestalo to mít efekt. Bydlela ode mě daleko, neměl jsem se k ní jak dostat.  Ve škole už jsme nemohli dál snášet stále výsměšky a navíc, už jsme si neměli co říct. Bylo to pořád to samé dokola. Nebavili jsme se o ničem jiném. Já pořád že už chci, aby to bylo, že se nemůžu dočkat. Ona zase, že má strach, a že by z toho mohl být průšvih. Že se na to zkrátka ještě necítí. Říká se, že když je to poprvé, má to být s tím, koho milujeme. Byla to pravda. První zkušenost s alkoholem by se měla opravdu podstoupit jen s nejlepším přítelem, který vás dovede domů a postaví vám před postel kýbl.

Nevydržel jsem to. Tak jsme se tedy rozešli. Byl to nejhorší okamžik v mém životě, když jsem musel na Facebooku potvrdit, že jsem nezadaný. Trhalo mi to srdce na kousky. Už jsem si nemohl napsat tak sladké statusy, jako jsem psával do teď. Už se mi na chodbě nikdo nesmál, vlastně, pár lidí mi poklepalo po ramenou a s křečovitým úsměvem jakoby říkali: „Jsi hodný, kámo, ta holka bude mít konečně čistou a neoslintanou pleť. Udělal jsi dobrou věc“.

A tak jsem poznal, že láska je hrozná věc, a že je to jediný důvod, kvůli kterému se trápit. Chtěl jsem spáchat sebevraždu. Myslel jsem, že můj život nemá smysl. Jak jsem si věšel lano a stál na stoličce, v koutě boudy jsem uviděl můj ztracený datadisk pro World Of Warcraft. Okamžitě jsem odřezal lano, skočil po něm, utíkal do mého pokoje, a celý den až do rána jsem strávil pařením WoWka! Můj život najednou nabral zpátky smysl! A proto, až se jednou rozejdete s holkou, nesmutněte. Nedělejte zbytečné věci. Jsme mladí, musíme si užívat. Ve 30ti totiž nezvládnete hromadné „expení“ do 4 hodin do rána!