Kolik toho člověk ví, tolik toho člověk...

Samotný fakt, že právě v tuto chvíli něco píšu, na nějaké úrovni prezentuji svůj názor je příkladem. Není moc brzo na to, abych se zamýšlel nad problematikou ve fázi puberty? Možná jsem předběhl čas, a věci se měly dít o něco později.. Samotný fakt, že právě v tuto chvíli něco píšu, na nějaké úrovni prezentuji svůj názor je příkladem. Není moc brzo na to, abych se zamýšlel nad problematikou ve fázi puberty? Možná jsem předběhl čas, a věci se měly dít o něco později..

Teď už víme skoro vše..evoluce.eljoy.net

Mám pocit, že negativ a pesimismu je na světě čím dál víc a mnohdy naprosto zbytečně.
Spousta lidí začala považovat za důležité maličkosti. Dříve se lid nepozastavoval nad
tím, jestli má soused nové auto nebo jestli se na druhém konci města hádal Franta s Martou.
Jeden z důvodů, proč se nad tím někdo pozastavuje je čas. Čas je hlavní kotvou tohoto článku.
Všechno děláme urychleně, jedinou myšlenkou dneška je "udělat činnost co nejrychleji a nejefektivněji".
Máme o mnoho více volného času, než je zdrávo. Spousta lidí nemá každý den zaplněný jako například sportovci.
Spousta lidí prostě jen sedí doma, sleduje to, co je zajímá, diskutuje o tom. To je vše ale jen teorie, žádná
praxe. Někdy prostě člověk není způsobilý k tomu, aby šel za svým snem. Nebo aspoń šel snu vstříc.
A třeba i díky tomu teď právě píši to, co píši. Proč vlastně bloguji? Nemám zrovna trénink, mám volný
čas a můžu se zastavit nad nějakou prolematikou. Vícemenéně zbytečně.
Máme auta, máme mobilní telefony, máme internet, máme vše, co nám urychlý činnosti během dne.
A proto se občas ptám, neměla by být zavedena určitá hranice? Všechno je to jako strom.
Od kořene až po větve propletený organismus na sebe navazujících skutečností, které sami sebe ovlivňují.
Je sice potřeba, abychom měli možnost věci rychle vyřídit, ale mám obavu z toho, že rychlost bude jednou
přesahovat právě ty hranice. Člověk se občas příliš zamýšlí, a hledá právě zlomené větve stromu, a snaží se najít
příčinu tam. Avšak nevidí, že stoná právě kořen.
Čas a s ním spojený přenos informací a velká dostupnost zajišťuje, že se informace dostávají
tam, kam by prostě neměli. Mám pocit, že o sobě nejen přes internet podáváme příliš mnoho informací, které škodí.
Co tím vším vlastně chci říct? Měli bysme trošku zpomalit. Nejlépe zastavit. Máme stále hodně důležitých
problémů a místo jejich řešení je házíme přes hlavu a řešíme, co bude dál. Chce to brzdu a hlavně klid.
Přál bych si, aby nejen v mém životě, ale i v životech všech ostatním panoval větší klid. Možná by lidé
začali objevovat pravé já. Možná, kdybychom o ostatních tolik nevěděli, nemohli bychom se s nima srovnávat
a závidět jim. Vždyť každý člověk má své kouzlo, ať chce, či ne. Jenom hloupý člověk toho nedokáže využít.
A proto se článek jmenuje: Kolik toho člověk ví, tolik člověk mění...většinou ke špatnému.

Ještě, než bych začal, doporučil bych pustit si výstižný text v písni od Wanastovi Vjeci.

Mám pocit, že negativ a pesimismu je na světě čím dál víc a mnohdy naprosto zbytečně. Spousta lidí začala považovat za důležité maličkosti. Dříve se lid nepozastavoval nad tím, jestli má soused nové auto nebo jestli se na druhém konci města hádal Franta s Martou.

Jeden z důvodů, proč se nad tím někdo pozastavuje je čas. Čas je hlavní kotvou tohoto článku. Všechno děláme urychleně, jedinou myšlenkou dneška je "udělat činnost co nejrychleji a nejefektivněji". Máme o mnoho více volného času, než je zdrávo. Spousta lidí nemá každý den zaplněný jako například sportovci.

Spousta lidí prostě jen sedí doma, sleduje to, co je zajímá, diskutuje o tom. To je vše ale jen teorie, žádná praxe. Někdy prostě člověk není způsobilý k tomu, aby šel za svým snem. Nebo aspoň šel snu vstříc. A třeba i díky tomu teď právě píši to, co píši. Proč vlastně bloguji? Nemám zrovna trénink, mám volný čas a můžu se zastavit nad nějakou problematikou. Víceméně zbytečně.

Máme auta, máme mobilní telefony, máme internet, máme vše, co nám urychlí činnosti během dne. A proto se občas ptám, neměla by být zavedena určitá hranice? Všechno je to jako strom. Od kořene, až po větve propletený organismus na sebe navazujících skutečností, které sami sebe ovlivňují.

Je sice potřeba, abychom měli možnost věci rychle vyřídit, ale mám obavu z toho, že rychlost bude jednou přesahovat právě ty hranice. Člověk se občas příliš zamýšlí, a hledá právě zlomené větve stromu, a snaží se najít příčinu tam. Avšak nevidí, že stoná právě kořen.

Čas, a s ním spojený přenos informací a velká dostupnost zajišťuje, že se informace dostávají tam, kam by prostě neměly. Mám pocit, že o sobě nejen přes internet podáváme příliš mnoho informací, které škodí.

Co tím vším vlastně chci říct? Měli bychom trošku zpomalit. Nejlépe zastavit. Máme stále hodně důležitých problémů a místo jejich řešení je házíme přes hlavu a řešíme, co bude dál. Chce to brzdu a hlavně klid.

Přál bych si, aby nejen v mém životě, ale i v životech všech ostatním panoval větší klid. Možná by lidé začali objevovat své pravé já. Možná, kdybychom o ostatních tolik nevěděli, nemohli bychom se s nimi srovnávat a závidět jim. Vždyť každý člověk má své kouzlo, ať chce, či ne. Jenom hloupý člověk toho nedokáže využít.

A proto se článek jmenuje: Kolik toho člověk ví, tolik člověk mění...většinou ke špatnému.