Nečetl jsem text až tak úplně detailně, ale mám dojem, že svou úvahu o filozofii zakládáte na jistém silně redukčním předpokladu: že filozofie je v podstatě totéž, co metafyzika. Což ona do značné míry určitě byla, ale její záběr je mnohem širší. Filozofii totiž pojímáte jako obor zkoumání těch nejobecnějších daností: jestli existuje pohyb, jak je to s nekonečností světa nebo jaká je povaha času. Tyto problémy filozfie samozřejmě řeší a za polsedních 2500 let na ně přinesla mnohé zajímavé odpovědi. Jenomže filozofie těch problémů řeší mnohem více: povahu člověka, toho, co může poznat, co může vnímat, co může cítit, komu může rozumět a jak chápat svět kolem sebe (nejen ve fyzikálním smyslu). Proto se filozofické tázání týká veškerých otázek od kosmologie po psychoanalýzu. Filozofie se pokouší najít cosi jako povahu toho, co vůbec je, v tom nejširším i nejužším smyslu (vynechme teď názorové proudy tvrdící, že filozofie je jen druhem literatury). Hledá se tedy povaha vesmíru, i atomu. Proto nelze říci, že filozofie se zabývá jen obecnostmi. Protože filozofie se zabývá především hledání pravdy. A každá oblast lidské činnosti, která aspiruje na pravdu, se musí potýkat s filozofickým pohledem na předmět své pravdy. Domnívám se, že se žádná věda filozofickému pohledu na svůj předmět zkoumání nevyhne, nechce-li být absolutistickou. FIlozfie zkoumá vše od obecného až po konkrétní.

Abych uvedl konkrétní příklady. Tak tedy ta etika: filozifické disciplína par excellence. Co otázky jako kde začíná lidský život, jakou má hodnotu, je nadřazen jiným formám života, můžeme někoho o něj připravit, máme právo zabránit početí či předčasně usmrtit? Pokud řekneme, že tyto problémy řeší etika, a nikoli filozofie, jak tyto dvě "vědy" od sebe rozlišíme? Existuje snad takové zkoumání, které je právě etické, nikoli filozofické? Není ve Vašem pojetí etika prostě jen oddělení části filozofie do podoboru s jiným názvem?

Pokračování:

Nebo bych uvedl ještě jiný příklad ze současnosti: (post-)analytická filozofie. Tedy filozofie jazyka. Obor, který se silně rozvíjel ve druhé polovině dvacátého století a táže se po povaze jazyka jakožto systému znaků a jeho schopnosti nebo neschopnosti vyjádřit a sdílet nějaké naše myšlenky. Zde se řeší otázka, zda naše slova, pojmy a znaky snad mohou něco říci o vnější realitě okolo nás, nebo zda jsou to jen biologické produkty našeho myšlení, v podstatě stejné jako jakékoli jiné části našeho těla (což by asi korespondovalo s Vaším názorem, že lidské myšlenky a smysl věcí, které označujeme, sse týkají jen této nepatrné planety a dále do hlubokého vesmíru už nezasahují, což by naznačovalo, že mysl tedy nemůže zobrazovat nic mimo sebe samé). S těmito otázkami úzce souvisejí problémy umělé inteligence, třeba těch, které se snaží odpovědět na otázku, zda počítače mohou myslet, tedy co je vlastní podstatou myšlení (je to jen přeskupování symbolů, nebo zobrazování reality?). Další problémy se týkají logiky vůbec - jak odůvodnit její platnost? Je logika vyjádřením abstraktních pravd, nebo jen výsledkem lidské psychologie, kdy logika musí vypadat tak, jak vypadá lidská psychika a nastavení lidského mozku?

Která věda nebo disciplína by měla zodpovědět na tyto otázky, aniž by se vyhla nějakému filozofování nebo spolupráci s filozofií? lze tyto otázky vyřešit bez toho, aby se přitom filozofovalo? Právě na těchto příkladech jsem chtěl ukázat, že filozofie se zabývá daleko niternějšími a konkrétnějšími problémy, než jen metafyzikou, tedy povahou jsoucna, prostoru a času obecně.

A ještě závěrečné doplnění: filozofie nemůže být nikdy nějakou separátní disciplínou zabývající se nejobecnějšími otázkami o čase a prostoru. Protože filozofie se zabývá otázkami z našeho každodenního života. Filozofujeme všichni. Kdykoli přemýšlíme o platnosti pravd, kterým jsme až dosud věřili.

V tom případě ale vylučujete z uživatelů filosofie důsledné skeptiky, kteří nad něčím takovým filosofovat nemohou, nemajíce pravd, jimž by dosud věřili.

Věří své kritice a nihilismu za ní

Ale vůbec ne. Důsledný skeptik samozřelmě pochybuje i o tom, co se mu snažíte přiřknout jako předměty víry.

To asi nedává smysl. Kdyby neměli žádné pravdy, třeba když se najedí, že nezemřou, nebylo by by skeptiků. Tedy výklad skeptiků je hodně přitažený za vlasy.

To, že když se najedí, tak nezemřou, nejspíš žádnou pravdou není. Smrtelné nehody se stávají i po jídle. Takže i Váš příklad ukazuje na oprávněnost skepse.

Co prosím? Není pravda, že když nebudou jíst, zemřou? To asi nemá smysl moc diskutovat dál, ne?

Já jsem tedy hodně velký skeptik, ale totální skepse je naivní, nesmyslná a logicky okamžitě zničí sama sebe, neboť z ní vyjde, že nic neexistuje a tak se nemá skepse k čemu vyjadřovat.

Výrok "když nebudou jíst, zemřou" je ale trochu jiný než "když se najedí, že nezemřou" který jste uvedl v předchozím příkladu. Jsou to opačné implikace.

Obecněji: nakonec asi zemřou všichni - pokud nemají pravdu různá náboženství, která alespoň pro část populace slibují život věčný. A v tom je právě ta pochybnost.

Myslet si bez pochybností, že nic neexistuje, by ale byla víra, nikoliv pochybnost.