Thomas: "O matce jsem se nesměl ani zmínit!"

Protesty proti praktikám norského Barnevernetu přiměly mnoho lidí sdílet své zkušenosti s touto službou. Níže příběh Thomase, který vše jako dítě zažil na vlastní kůži.

"Jsem Angličan, ale žil jsem v Norsku do svých 14 let," začíná své vyprávění nyní už dospělý Thomas Sutherland o norských praktikách, z nichž má dodnes psychické problémy a musí se léčit. "Rád bych sdílel svou zkušenost s ostatními, protože věřím, že by můj příběh mohl pomoci ostatním rodinám, které si musí procházet podobnou situací. Vůbec mi totiž nejde na rozum, jak může chtít stát prosazovat takovou věc, jakou je odejmutí dítěte od milujících rodičů a rodiny, místo toho, aby jim pomohl. Moc dobře totiž z vlastní zkušenosti vím, jak se všechny ty děti cítí: nechtěné, zmatené a osamocené."

Je toho prý opravdu hodně, co by chtěl k tématu říct, převažuje v něm ale hlavně zmatek: "Existuje tolik dobrých Norů, ale myslím, že mnoho z nich jednoduše nedokáže vidět věci z perspektivy jiné kultury," snaží se shrnout své pocity a dále přibližuje svůj příběh.

"Moji rodiče se rozvedli v Norsku. K mamince se během soudních bitev chovali extrémně nefér, asi proto, že se nesžila s norskou kulturou  tolik , jako můj otec, který i nade mnou vyhrál opatrovnictví. Posléze mi od 6 do 14 vůbec nebylo dovoleno jakkoliv se vídat s mou matkou. Otec se krátce po soudu znovu oženil, vzal si rodilou Norku a byl jsem nucen být tak "norský", jak to jen šlo. Nebylo mi dovoleno mluvit o matce a ani jsem nesměl mluvit s otcem anglicky atd. Bránil jsem se tomu, ale přineslo to jen psychické týrání doma a ve škole nálepku problémového dítěte. V jednu chvíli mi dokonce řekli, že jen rostu pro kriminál.

Jednoho dne, když mi bylo 14, mi řekli, abych se rozhodl, že mě buď pošlou na druhý konec země do "zvláštní" školy nebo mám žít s mě v tu dobu už odcizenou matkou, jíž jsem od svých 6 let neviděl. Hned druhý den ráno jsem za ní letěl do Anglie. Všechno tohle způsobilo obrovské trauma jak mně, tak mé mamince a jen díky nedávno absolvované terapii, jsem schopný se k tomuto období svého života vrátit.

Včera jsem viděl jeden norský dokument pojednávající o případu, kdy stát rozhodl, že prarodiče nejsou schopni starat se o vlastní vnouče - a to ne kvůli jejich rodičovským schopnostem, jen kvůli tomu, že nesouhlasili s rozhodnutím soudu, že matka dítěte není schopná postarat se o svou dceru. Nechápu! Nechápu, proč soudy raději vidí dítě trpět než by přiznaly chybu.

Ke svému dopisu jsem i přiložil zprávu, kterou napsal můj učitel do školy v Anglii. Zde byli zprávou zděšeni, prý nikdy neviděli tak neprofesionální a ponižující zprávu od jiného učitele a nedokázali pochopit, proč se nikdo ani nesnažil pochopit, co je příčinou mého chování. Zpráva ze školy je úplně nesmyslná. Žádné hodnocení, žádné zamyšlení se nad silnými a slabými stránkami, jen trochu víc rozvedené "toto dítě je zlobivé a naprosto k ničemu". Přesto se v Anglii několika jedincům podařilo vzkřísit ve mně naději a já byl pak schopen dokončit střední školu a dokonce získat i univerzitní titul.

A aby měl dort třešničku dodávám, že se dokonce norská vláda snažila předvést mou matku před soud za to, že neplatí přídavky na dítě, a to i když jsem s ní žil v Anglii - přiložil jsem i odpověď právníků norskému soudu."

Thomas by moc rád jakkoliv pomohl, uvědomuje si totiž, že musí být mnoho dalších případů, kdy systém ochrany dětí vyloženě selhal. "Zveřejnňováním našich příběhů snad dokážeme vytvořit určitou formu tlaku na vládu. Opravdu mi láme srdce číst o všech těch rodinách a vidět jiné děti trpět kvůli nějaké etnocentrické ideologii. O Norsku by se dalo říct tolik krásných věcí! Ale stát v tomto dělá opravdu velké škody, proto si upřímně myslím, že by to měli změnit."

Psáno pro: http://www.stopbarnevernet.com/stories