Podle záznamů jsem je nikdy neměla, i když se mnou mamina objížděla každého nemocného v okolí a musela jsem i pít z jejich skleniček apod. Taťka je měl v 22, sestra v téměř 16 a bylo to strašné. Začala jsem se bát. Jednat jsem začala až, když přišel e-mail ze školky, že vypukla "epidemie". Cesta za (ne)očkováním byla trnitá.
Očkování pro děti stojí okolo 3000 a podává se ve 2 dávkách. Vzhledem k tomu, že teď před očkováním každý varuje a zrovna u neštovic převládá názor, že by si jej děti měly prožít, chtěla jsem zjistit, jestli by šlo naočkovat spíš mě. Dětská doktorka by to udělala, ale položila mi pro další vývoj události zásadní otázku: "Jste si jistá, že jste je jen neprodělala extrémně skrytě?" A tak jsem začala zjišťovat, jak bych mohla zjistit, zda mám v těle dostatek protilátek.
Obvodní lékařka na mě koukala jako na mimozemšťana, který se navíc zbláznil. Nic takového rozhodně neexistuje, pravděpodobně ani očkování pro dospělé. To samé mi v podstatě řekli i dvě laboratoře: "Možná se to zjistit dá, ale rozhodně ne u nás, nevíme jak, neděláme to." Hodně mě podržela sestra u mé dětské doktorky. Obvolala několik míst, aby zjistila, že to jde, jak se to jmenuje, a že bude nutné poslat to až do Budějovic.
S touto informací jsem začala obcházet laboratoře. Test se jmenuje jednoduše varicella, což je latinské označení neštovic. Když na mě přestali zírat jako na idiota, začali telefonovat. Po půl hodině intenzivních rešerší mi řekli, že cena asi 700 (v druhé laboratoři "ne méně než 1200"). Hů, to bylo pomalu na jednu dávku… Řekla jsem to sestřičce na dětském, ta nelenila a aktivně zavolala mojí doktorce a slovo od slova jí nadiktovala, jakou má poslat žádost. A šlo to zdarma.
"Teď už bude určitě vše bez problémů," říkala jsem si naivně. Na odběr jsem extra musela do nemocnice, tam jsem ale za exota byla znovu. Co s tím máme dělat? Jak to mám nabrat? Virologicky nebo epidemiologicky nebo ještě nějak jinak? Nevím, jaký je mezi tím rozdíl, v každém případě sestra potřebovala další 3 hovory, aby mi prostě jen nabrala krev.
Po týdnu přišel výsledek. Praktická doktorka na mě: "Máte tu dva křížky - já nevím, co to znamená. Zavoláte si tedy na to dětské? Ty to určitě vědět budou, když vám to objednali…" Ani oni netušili. Zkoušela jsem všechny tři laboratoře, musí přece vědět, jak interpretovat svoje výsledky (jestli dobré nebo špatné). Spletla jsem se. Hodně. Jen jedna laborantka aspoň trochu tušila, kdo mi to řekne - krajská hygienická stanice. Trochu nervózní z toho, kam až to budu volat, jsem je vytočila. Zase špatně. Odpovědět mi budou moci jen na krajském epidemiologickém centru. Zde jsem se dozvěděla toto: "Dva křížky? Jo, to by mělo stačit."
Jsem v koncích. Podle poslední odpovědi klidně můžu být jen víc imunní, pravděpodobně přirozeně, nemoc bych tedy v krajním případě mohla stejně dostat. Co teď? Mám očkovat děti nebo přece jen sebe? Rozhodla jsem se přes protest rodiny oočkovat syna. Když to domů nepřinese on, nemáme se s dcerou jak nakazit. Dcera už si tím asi bude muset projít, snad jsem jí to aspoň oddálila na ten školkový věk, teď stačí všechny ty angíny a chřipky, co chytá od bráchy.
