A kde na to pak budeme brát, paní Marksová?

Ministryně Marksová dostala od Norů téměř 114 milionů Kč na zavedení jejich systému péče o děti v ČR. Doslova plivnutí, když si člověk uvědomí, že barnevernet stojí kolem 33 miliard ročně - a to se tam rodí o polovinu méně dětí.

Andrej Ruščák mi ve svém skvělém blogu konečně odpověděl na to, proč se v Norsku může dít, co se děje. Vlezlo jim na mozek bohatství. Nejvyšší zájem dítěte je (a musí být) žít v zabezpečené rodině, kde rodiče ideálně vůbec nemusí pracovat. Vztahy s rodiči (nedej bože prarodiči a širší rodinou) nejsou žádoucí, protože rodiče se stejně mohou každou chvíli rozejít (což se také velmi často děje) a je potřeba, aby dítě bylo flexibilní a žilo ve svazcích "moje, tvoje a naše děti". Rodina je zkráceně chápána jako „dospělí a děti, co spolu v daný moment žijí“. A tomu všemu pěstouni s velmi štědrými příspěvky od státu odpovídají…

ČR ale není tak bohatá země. Přechodné pěstounství přesto výhodné je, podle paní Marksové dokonce výhodnější než Klokánky, které se primárně snaží starat o děti jen po dobu nezbytně nutnou a integrovat je zpátky do rodin - viz skvělý článek Jana Bartoška: Chceme tu barnevernet aneb Komu vadí Klokánky?, který opravdu doporučuji přečíst.

Sama jsem se dokonce přistihla, jak o pěstounství vážně uvažuji. Zaregistrovat se, dostávat k mizerné rodičovské 20 000 měsíčně (je to jiná práce než má původní, šlo by to...), nedělat nic - jen čekat, jestli mi přidělí nějaké miminko, o které se ráda a hravě postarám … a pak zase jen moje děti. V životopise by i rozhodně vypadalo lépe "profesionální pěstoun" než "mateřská dovolená".

To, že se pěstounům platí i doba, kdy se o žádné dítě nestarají (dokonce je možnost, aby dítě odložili a vzali si "dovolenou"!) ale začne brzy někomu vadit a bude tlak na to, aby pěstouni hned získávali děti. Nebude dlouho trvat a nabídka převýší poptávku stejně tak, jako je tomu v Norsku, kdy si pěstoun rovnou vybírá, chce-li modrooké, hnědooké dítě s blond vlasy či tmavými. Na kvalitu pěstounů už se (v Norsku) nedbá. Může jím být kdokoliv - samostatně žijící, homosexuál, postižený... Co vím, stačí cca 2 hodiny dlouhý pohovor s pracovníkem barnevernetu a dítě vám svěří.

Ještě zopakuji údaje z mého předchozího blogu: podle norského statistického úřadu (SSB) v Norsku, které má okolo 5 mil. obyvatel a rodí se zde přibližně 60 000 dětí ročně (u nás okolo 120 000) barnevernet registroval v roce 2013 53 150 aktivně řešených případů, z nichž 17 % vyústilo v náhradní péči. U pěstounů či v ústavních zařízeních tak v roce 2013 žilo z rozhodnutí zmíněného úřadu 9 078 dětí, což bylo o 593 víc než v roce 2011 (pro srovnání to je za pouhé 2 roky tolik, kolik má ČR dětí u pěstounů i v dalších zařízeních od 0 - 18 let). Celý systém stojí 10,7 miliardy NOK ročně, tedy přibližně 33 miliard Kč.

Už chápete, proč považuji dotaci 114 milionů na vybudování tohoto systému i u nás za "plivnutí"? Rozhodně si myslím, že by bylo mnohem rozumnější zažádat norské fondy o příspěvek na oddlužení Klokánků či jinou reformu státní péče o děti - např. systém supervize práce OSPODů, zbudování institutu dětského ombudsmana (prosím s odvolatelností, kdyby se to zvrtlo jako se Šabatovou…) či další kroky vedoucí k zrovnoprávnění rodičů při sporech o děti, protože děti mají právo na oba rodiče (vynechejme diskuzi o různě deviantních rodičích apod. - to je jiné téma).

Vybudování norského systému v ČR nás do budoucna jen zadluží. Nehledě na tři fakta:

1) zaprodali jsme za to nevinné české občany - děti (případů je víc, než jen situace kolem chlapců Michalákových, rodiny se jen bojí medializace…)

2) vybudujeme tu systém jdoucí proti rodině a lidským právům (lze očekávat žaloby dětí v dospělosti, kdy stát bude muset vyplácet tučné odškodné, jako se to děje v Norsku)

3) samo Norsko tento systém už kritizuje a lační po změně.