„Tak silná je víra v život, v to v životě nejnestálejší – míním reálný život – až se nakonec tato víra ztratí.“
Úvodem zmiňuji první větu z Manifestu surrealismu André Bretona z roku 1924. Tato věta (stejně jako celý úvodní odstavec) přímo vyzývá k tomu, aby byla čtenářem přeskočena, nevpuštěna do procesu subjektivního definování, s lehkostí ignorována, neboť čtenář očekává, že ona nejdůležitější poselství přichází, řekněme uprostřed či v závěru stati. Zde by se však dopustilo hrubé chyby! Tu však zasahuje Breton a větu opatrně vykládá. Žene se námi touha po naplněném, prosyceném životu. Lákavý cíl. Skutečný život – pocit blaha na těle i na duši, to je naším prvotním přáním. Lákavý cíl, leč nelehko dosažitelný. Sil brát se za spokojenost na všech frontách ubývá. Fyzické zadostiučinění brzy získává své privilegium – v neprospěch duševního uspokojení. Ach a jak jsme si jej bohatě předsnili! Přání konvencemi nespoutaného myšlení, vnitřní volnosti a naprosté nepodřízenosti, pod našima rukama uvadlo. A co uvadlo již nezaléváme. Tak na soumraku mládí zaniká víra v dosažení čisté imaginace.
Zpět z abstraktních, přece však dobře známých, výšin. Začněme si promítat onu větu do současné doby a izolujme podobnost. André Breton napsal Manifest surrealismu ve 20. letech. Zlaté éře míru a konjunktury. Jistě se mnou počínáte spatřovat jistou přiměřenost k současnosti. Mír, spolupráce, rozvoj, svoboda – pár klíčových slov naší doby. Abstrakt začátku nového milénia. A co více, dnešní zlatá éra netrvá pouhých deset, či chcete-li dvacet let (od 1. sv. války do krachu na Wall Street ; od 1. sv. války do 2. sv. války), nýbrž let nejméně pětadvacet. Pomoci se nám dostalo od technologií, počitky jsou intenzivnější a hojnější. V dnešních žírných letech je však, stejně jako ve 20. letech 20. století, náš duševní řád poněkud otupován. Přiškrcujeme ventil obrazivosti. Nevidíme neuspořádanost čekající na zásah námi dodané imaginace, poněvadž nám před zraky stojí již prefabrikáty vědomí, téměř netvarovatelné a hluché. Tvořivost se zakoktává. Prchá před podvědomě přijatou uniformitou, jež ji všeobecně nemilosrdně trestá. S plezírem marníme nejlepší léta.
Kdy jindy být extaticky tvůrčí než dnes? V době bezbřehé spokojenosti, v níž však naše nitra tonou. Právě nyní je potřeba dodat jim podporu proti dmutí střednosti a chtíči po celospolečenské průměrnosti. Středoproudovosti, jež se jasně vymezila proti jakémukoliv nadměrnému duševnímu požitku z současnosti a přijala diktát strohé, hladké reality. Jejím ideálem je cudné prožívání dneška či možná nahlížení onoho žití jako neuspokojivého, přidávaje srovnání s idylickým dětstvím, jež poskytuje ne snad útěchu, ale pohnutku k pasivní nespokojenosti se současností.
Právě imaginace, obrazivost či fantazie chcete-li, je východiskem. V umění i v každodennosti. V roce 1924 i 2014. Imaginace, jež se přelívá přes všechna stavidla, jež rozdělují život na části a zasahuje jej jako celek. Konvenční chladné přijímání vjemů je svazující. V nespoutané individualitě k níž současnost poskytuje možnosti je půvab. Buďme tvůrci, již tvoří volně a svobodně v kontextu příznivosti doby, nikoliv pasivními jednotkami ignorujícími příležitosti reality.
Není nutné na dnešek nahlížet růžovým hledím. Je nezbytné jej ovšem vůbec nahlížet a rozpoznat v něm převahu kladnosti. Netečnost k dnešní zlaté době ba její odmítání je plýtváním časem a vlastní spokojeností. Ten kdo si je vědom toho, že nám dnešek přeje, dennodenně jej v euforii tvoří.
S jistým odstupem však bude současnost za "zlatý věk" přijata. Dnešními odmítavci však až, k jejich škodě, v mnohem nepříznivějších dobách.
