Teplice: Co se mi líbí jsem nezažil - Zelený kostel

Zelený kostel v Trnovanech. Je pryč a není po něm ani stopy. Mohlo by mi to být jedno.

Ale není. Cítím pocit zmaru. Nerozumím. Staré fotografie zachycující již neexistující skutečnost ve mně vyvolávají nezvyklé pocity. Podivnou lítost a snad i pocit nějaké vnitřní viny. Je tomu tak i v případě Zeleného kostela. Zaniklý Zelený kostel a podstatná část Trnovan pro mne mají velký symbolický význam. Považuji zničení celých bloků našeho města za střet starého řádu s řádem novým, který trpěl zvráceným mesiášským syndromem. Že pouze on může vše dát do pořádku. Že staré musí ustoupit novému. Láska k brutálním řešením vyhrála nad racionalitou. Uvést domy do dezolátního stavu a poté celou čtvrť zbořit. Absurdní. Naprosto. Hloupost a krátkozrakost vzaly do propasti staré Trnovany a zabránily mi tak, abych je měl rád, aby se mi v nich líbilo. Sama od sebe vznikla platonická láska k Zelenému kostelu a jeho okolí, jako výplod mých představ, a jako útěcha k dnešku. Minulý režim udělal z Trnovan rozervance.

Když jdeš, potkáš je všude,

Postavili je dřív k projevu víry,

A k setkávání.

Ale my dnes nevěříme,

V sebe ani v nic vyššího,

V to, že bude líp,

Ani v tom že samo líp nebude.

A se setkáváním to také není valný,

Ale to není vinou sociální sítě,

Jako spíše vinou naší.

Zejí prázdnotou,

Já jim říkám prázdné domy,

I když se nazývají kostely,

Tu katolický, tu evangelický,

Červený či Alžbětin.

Nejsem věřící,

Dům však není jako dům,

A prostor není jako prostor,

Tudíž kostel plný mystických tvarů,

Zde není proto aby sloužil jako chlív,

Kdo tomu nerozumí je vůl,

Viďte pánové,

Co vzali jste nám kostel Zelený.

Jak naložíme s těmi, 

Které nám tu ještě zůstaly,

A sloužit svému účelu nemohou,

Neb není komu sloužit.

Dům bez konzumu je prázdný,

A kultura táhne málo,

Anžto u nás je ten pojem,

Relativnější než jinde.

Takže co tam?

Koncert či výstavu?

Já bych je všechny zbořil,

                            Znělo tiše z davu.