Čeho se v Teplicích bojím

Jsou tyto verše osobní? Ne. Je to stylizace, jak blázen. Proč? Já se v Teplicích leckdy bojím. Ono prsit se tím, že se ve svém městě, na určitých místech v určitý čas, bojíte nelze. 

Nejsem nedůvěřivý a nepoznám bázně,

Protože v tomto městě žiju rád,

Teplice jsou mým bytem,

A bylo by směšné bát se v něm.

Nechává mě ledově chladným představa,

Potkat opilého pobudu,

Někde před zapadlým nonstopem, 

Jak se domlouvá s dalším,

Kterému je zase heroin přítelem,

Jak mě oberou,

Nebo alespoň požádají o papírek,

Nebo cígo.

A takových je tu dost,

Někde v Trnovanech, Proseticích, a vlastně všude,

I tam bych s klidem v srdci šel,

A beze strachu se procházel,

Nebo to alespoň říkávám.

Nepociťuji životní úzkost,

Z představ že mi během noci,

Vykrádají na sídlišti auto,

Nebo, že mě na Benešáku pokálí pták,

Zrovna když mi individuum,

Z kapsy loudí portmonku.

Já jsem vlastně takový hrdina,

A hlavně mistr slov,

Protože ta nestojí žádné úsilí,

Když vypravuji o,

Své neohroženosi ve špinavých,

A nebezpečných Teplicích,

Tak hlavně zachovejme status quo,

Ať můžu pokračovat,

Měli byste se ode mě učit,

Když sedím a řečním,

Ale abych propůjčil svůj čas,

A úsilí nápravě?

Ne, toho se bojím.