Tron 2010: Odkaz 22. století

Když jsem se ve čtvrtek v noci vracel z kina, měl jsem jasno o třech důvodech, proč musíte film Tron: Legacy vidět. Jenže v noci se mi nechtělo už vůbec nic psát, o den později jsem si přečetl spousty nesmyslných recenzí, které mě rozhodily. Další den utekl a já vím: jsou tři důvody, proč ten film stojí za to vidět.

Hned na začátek přiznám, že nejsem žádný vyznavač počítačových her. Jasně, párkrát v minulosti jsem si nějakou střílečku zahrál, ale v podstatě je mi tento typ zábavy ukradený.

Respektuji ale, že hrát si lidé chtěli odjakživa a hrát si také vždycky budou. A vlastně proti hrám nic nemám; stejně jako jsem tolerantní nekuřák a jenom svátečně si někdy potáhnu, chápu, že někdo bez cigarety -- pardon, virtuální hry, nemůže vydržet ani den.

Sorry za dalekosáhlý úvod. Nejdřív fakta: režisér Joseph Kosinski natočil z vypravěčského hlediska snůšku blábolů, výkony většiny herců ani nestojí za zmínku, průměrné amatérské divadlo by lépe dokázalo předstírat hraní, než milionově placení profíci. Pravda, Olivia Wilde je neskutečně sexy kočka.

Takhle vzato, summa summarum, ten film je neskutečně slabý. Přesto si už v titulku troufám se zdravou porcí nadsázky tvrdit, že jde o odkaz dvaadvacátému století. (Podívejte se na trailer a pokračujeme dál.)

Už v kině jsem se místy nudil, zhruba o půl hodiny by se ten film plný omletých klišé dal bez problémů zkrátit. Proč o něm vlastně píšu?

Protože většinu výtek, které k němu mám, jsem nasál až po přečtení hyperintelektuálních recenzí. Uznávám, ten film není žádné umění -- ale má snad filmový mainstream být víc uměním, nebo spíš zábavním průmyslem?

Bingo! A o tom to je! Celý příběh je o chlapíkovi, resp. synovi chlapíka, který pracoval ve firmě vyvíjející počítačové hry... až se do ní fyzicky dostal. A jeho syn, když na to přišel, rozhodl se tatínka vysvobodit, ve světě, kde byl vlastně absolutně nejhendikepovanějším jedincem, bravurně porazil všechny potenciální protivníky a jen jakoby mimochodem sbalil nádhernou holku, kterou by chtěl asi každý...

Sračka, což? Jenomže -- jak byste asi natočili film, který je O POČÍTAČOVÝCH HRÁCH? Proto jsem na začátku zdůraznil, že zas úplně bez zkušenosti s nějakými hrami nejsem. Vlastně ani nevím, jestli je Kosinski tak geniální, nebo je to víc zásluha hollywoodské mašinérie.

První dojem z filmu ale jednoznačně byl, že absolutně věrně vystihuje ducha počítačových her. Ony jsou vždycky tak trochu klišoidní a monotónní, ale trh, čili my (oni) hráči si to žádají a tak to mají mít. Kdyby nic jiného, je to důvod, proč si režisér zaslouží uznání: jednoduše proto, že dobře odvedl svou práci.

Nevím jak vy, ale já dám hodně i na vizuální složku a po téhle stránce mi film připadá neskutečně úžasný. Celou dobu je počítačově ponurý, temný, technicky precizní; přesně tak nějak si představuji naši horší vzdálenou budoucnost (totiž situaci, kdy nad lidským světem zvítězí svět strojů).

Vůbec teď neřeším, že možnost transformace lidské DNA v jakousi elektronickou zjevně nejen je, ale i bude vědeckým blábolem. Když si odmyslíme tuhle základní překážku příběhu, je to vcelku smutná, ale jasná vize jedné z možných podob naší budoucnosti. Stále více úředně evidovaný život, až už to vlastně nebude ani život... Ale ne, tuhle notu tady nechci rozehrávat.

Třetí pořadím (nikoli však významem, jak zní známý anglický obrat) ohromné plus je úžasná muzika. Vůbec nebudu předstírat (ve svém věku už si to můžu dovolit), že jsem do té doby znal kapelu Daft Punk (ve svém věku už si to můžu dovolit), ale hudební složka filmu je rozhodně víc než jeho doprovod.

Můžeme se přít, která skladba je nej nej. Mně osobně se nejvíc líbí Tron Legacy (End Titles), hlavně od 77. sekundy, kdy se přidají měkké smyčcové (snad to správně tipuju, odborníci mě nekamenujte) tóny. Jenom za poslední dva dny jsem si tohle pustil několikrát dokola. Něčemu romanticky temnému v mé duši se taky líbí Nokturno.

Připadám si teď jako pokrytec. Najít na něčem tolik kladů, a pak přiznat, že na čsfd.cz jsem filmu dal jen tři hvězdičky z pěti možných. Možná to souvisí s mým vnímáním "průměru" -- kéž by většina z nás byla schopná aspoň průměrných výkonů.

Ale ne, já se přiznám, dal bych tomu filmu 3,5, ale na čtyři hvězdy už to nevidím. Je to dobrý film, ale má své nepřehlédnutelné vady a trojka se mi zdá velmi slušný důvod, proč zajít do kina.

Post scriptum: Jenom pro úplnost přidávám i odkaz na původního Trona z roku 1982. Viděl jsem a nelíbil se mi tolik jako druhý Tron: Odkaz.