Prý jsme ve válce. Zvolme si válečnou vládu!

Je vám jedno, kdo spravuje věci veřejné, nebo vám dokonce vyhovuje současná vláda nemehel Andreje Babiše? Pokud ne, přemýšleli jste už někdy, jak Česko posunout někam, kde se méně řeční a víc dělá? Jsem naivní, ale mám plán.

Nejsem teoretizující politolog, ale přesto si myslím, že cesta existuje. Vyžaduje trochu víc práce, než jsou čeští politici zvyklí odvádět, přesto si myslím, že je v jejich zájmu snažit se o nějakou větší změnu. Takhle to přece už dál nejde!

Na rovinu přiznám, že i když jsem v minulosti volil různé strany (z těch, které považuju za demokratické, a bude tady o nich řeč), z nějakého důvodu je mi nejbližší ODS. Nikdy pro mě nic neudělala, většinou mě spíš zklamala (v současnosti mě ohromně štve profesor Petr Fiala, se kterým by jistě bylo prima dát si pivko někde v akademické hospodě, ale lídr to není ani maličko a moudra, která šíří na sociálních sítích, jsou spíš pro srandu králíkům). Trochu sympatická je mi KDU (kvůli některým lidem) a v minulosti to byla i Topka.

Píšu to jen proto, aby mě někdo neobviňoval z obhajování vlastních zájmů. V politice se nijak aktivně neangažuju. I když bych třeba Stranu zelených nikdy nevolil, i s jejími 0,6 % volebních preferencí podle posledního průzkumu STEM její voliče považuju za „spojence“.

Není čas změnit kupecké uvažování o volbách?

Pojďme vyzvat strany, kterým fandíme, aby dělaly něco víc, než dělají.

Nejlepší superpremiér na světě, agent Andrej Bureš, na začátku koronavirové epidemie kňučel, že jsme ve válce. Zaplaťpánbu nejsme, protože s ním a jemu podřízenými veliteli bychom už dávno byli mrtvou zemí.

Přesto, pojďme to tak chvíli brát. Zbavit se Babiše a jeho mafie v čele státu je totiž smysluplný program. Mimořádné situace vyžadují mimořádné kroky ? podobně jako v květnu 1940 povolal britský král do premiérského křesla Winstona Churchilla, protože ho dokázaly strávit všechny politické strany.

Dokázali byste něco podobného?

Omlouvám se za rozvleklý úvod, jde mi vlastně o něco jiného. Už dlouho mě štve, že demokratické politické strany jenom kritizují dnešní vládu, aniž by nabízely aktivní řešení. To ale vážně není program! Proč místo „tohle je špatně“, „tohle není řešení“, „tohle nám nepomůže“ nebo „vláda by měla postupovat“ neslyšíš „správný postup je takový“, „my nabízíme jít touto cestou“, „pro všechny dobré je, když...“ nebo „takto by postupovala naše vláda“?

Vím. Je to těžké. Někdo by musel víc pracovat. Něco vymyslet. Propočítat. Projednat s ostatními. Když máš teplé křeslo v parlamentu a bereš královský plat, proč by ses namáhal, že?

Vadilo by ti, kdyby „tvoje“ strana šla do voleb s tou, kterou nemáš rád?

Pojďme na to chvilku zapomenout. Rád bych slyšel, proč jednotlivé demokratické strany pořád otálejí s vytvořením silné koalice.

A co byste tomu říkali vy jako voliči? Opravdu byste nevolili „svoji“ stranu jenom proto, že se k dosažení svých (tedy vašich) cílů spojila s partají, která vám nevoní?

Moc tomu nevěřím. Platí přece, že nepřítel mého nepřítele je přítel.

Pak nerozumím tomu, proč demokratické strany, které spolu válčí o pár procent hlasů, nevytvoří jednu velkou koalici. Když to vezmu podle březnového průzkumu preferencí agentury STEM, mají dohromady 43 % hlasů (Piráti 15,2 %, ODS 11,8 %, STAN 5,7 %, KDU-ČSL 5,5 % a Top 09 4,3 %), podle konkurenčního Kantaru dokonce o něco více.

Kdyby potenciální koalice do party přibrala i neparlamentní Svobodné a Stranu zelených, teoreticky by mohli získat 43,9 % všech hlasů proti 30,8 % Babišova ANO 2011.

Potíž je, že zatímco každá jednotlivá strana vystačí s pěti procenty, aby dostala teplá místa ve sněmovně, koalice musí posbírat hlasů víc (dvě strany deset procent, tři strany patnáct procent a čtyři a víc stran dvacet procent, říká paragraf 49 zákona o volbách do parlamentu).

Pořád má potenciální koalice šanci na víc než dvojnásobek hlasů. Jsou tady dvě rizika: někteří voliči nebudou volit stranu A, když půjde do koalice se stranou B. Ptám se ? jak moc hlasů z tohoto důvodu může velká „válečná“ koalice ztratit?

Jde poslancům jenom o platy?

Svoje samozřejmě hrají i egoistické zájmy ? dnešním poslancům je úplně jedno, v jakém stavu je země, hlavně, že oni mají svoje křesla jistá. Každý poslanec bere minimálně 90 tisíc korun, dost pravděpodobně si s různými příplatky přijde nejméně o dvě třetiny na víc. Sto padesát tisíc korun, to je slušná výplata, co říkáte? (Mimochodem, zajímavé je i to, že čeští poslanci berou jenom polovinu toho, co Britové a třetinu německé odměny, ačkoli obě ekonomiky jsou mnohem silnější. Možná i to vysvětluje, proč se naši zákonodárci ze všeho nejvíc zajímají o to, aby dostali svoje křeslo?)

Strach o vlastní peněženku je nejspíš větší překážka, než strategická obava, že koalice ve volbách nezíská potřebný počet hlasů. Opoziční strany ODS, Piráti, STAN, KDU-ČSL i Top 09 tam z praktického hlediska jsou nyní úplně zbyteční, ANO 2011 je suverénně přehlasuje. Ale sedí tam ? a za to berou peníze. Kdyby místo pěti procent museli získat jednou, dvakrát až třikrát tolik hlasů, možná by to dopadlo stejně (na rozhodování Burešovy vlády by neměli žádný vliv), ale stálo by je to spoustu peněz.

Pokud mají poslanci, a zejména šéfové stran, aspoň trochu zájem o změnu poměrů v Česku, měli by uvažovat o změně strategie pro volby, které v příštím roce proběhnou. Pro některé jedince může být příliš riskantní, pro zemi jako celek ale jedině prospěšná.