Všudypřítomná fízlovská buzerace. Komunistické plky. První lásky. Muzika, kterou máme rádi. A kamarádi, na které se nezapomíná... Výbušné ingredience, které slibují hodně. Od toho špatného až po to dobré, to záleží na nátuře. Pro mě každopádně po dlouhé době zase vynikající český film.
Je mi jasné, že jedinci, kteří se nevyrovnali s dnešní dobou, budou filmu Občanský průkaz vytýkat plytkost a nezralost. Přesně v duchu doby, do které nás vrací nejnovější snímek Ondřeje Trojana natočený podle stejnojmenného románu Petra Šabacha.
Nedejte na ně. Nejde o dokumentární film, ale o komedii, jakkoli trochu trpkou. Po dlouhé době jsem neodcházel z kina tak spokojený, jako tentokrát: bez váhání jsem dal filmu v hlasování na čsfd.cz nejvyšší možný počet pěti hvězdiček.
Jako všechno jistě i Občanka má svoje mouchy, přesto si narozdíl od jiných recenzentů myslím, že si svoje excelentní hodnocení zaslouží. Trojan docela poctivě vypráví příběh generace našich starších bratrů, vlastně o moc se nelišil ani náš život.
Ale troufnu si říct, že základní hodnoty platí v každé době, v každém uspořádání společnosti. Docela by mě zajímalo, jak film hodnotí dnešní náctiletí. Celkově se ale retro výpravě do sedmdesátek daří: za uplynulý víkend od 28. října utržil pět a půl milionu korun a vede tak filmovou hitparádu.
Pro mě asi nejpozoruhodnější jsou výkony čtveřice hlavních hrdinů – Petra alias Žáby, Vency alias Popelky, Míti alias Génia a Aleše alias Básníka. Civilními jmény pánové Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček a Jakub Šárka jsou totiž neherci, role revoltujících puberťáků ale hrají uvěřitelně dobře.
Sympatická je také postava nedogmatické mladé učitelky Lenky Pivoňkové (Kristýna Liška Boková) nebo chápavá maminka Hájková (Aňa Geislerová).
Bez diskuse, sedmdesátá léta byla dobou odporné normalizace, ve které se mohli vyžívat nejrůznější kariéristi, slaboši a úchylové. Řada věcí tehdy byla postavená na hlavu (ale copak dneska nejsou?). Nechci se zastávat totality, ale... ten film ukazuje celkem věrně, jak se tehdy žilo. Mám pocit, že jak se režim snažil lidem házet co nejvíce klacků pod nohy, měli k sobě blíže a byli někdy možná otevřenější, než dneska, kdy nás nikdo, aspoň z moci úřední, neponižuje a neomezuje.
Ale i když film o všem vypráví jen s laskavým odstupem, vlastně jsem rád, že jsem se nenarodil o pět či o deset let dřív a nemusel jsem řešit, jestli mi stojí za to potupně škemrat o výjezdní doložku nebo před nejrůznějšími závodními a pouličními komitéty obhajovat, co si myslím.
