Ze studentských vzpomínek: Český dům v Moskvě

Z uzavření restaurace v Českém domě se dělá národní tragedie, srovnatelná, jako bychom s Ruskem prohráli v hokeji. Oč ve skutečnosti naši diplomaté přicházejí? Vím svoje. Však jsem v Moskvě studoval pět let.

Český dům v Moskvě

Předem podotýkám, že jsem během svých studií v letech 76 až 81 zažil poněkud jiný Český dům. Byl na trochu jiném místě, mnohem blíž velvyslanectví a byl – Československý, stejně jako ta ambasáda.
Ten dům pak připadl Slovenské republice, po roce 1993, v souvislosti s rozdělením na dvě republiky.
Byla to nesrovnatelné menší budova, možná tak třetinová, v porovnání s tím monstrem, které se začlo stavět v roce 1986. Tehdy ještě všichni věřili že je to "na věčné časy a nikdy jinak."

Také v tom původním Československém domě bylo drobné ubytování, kinosál, další kulturní prostory, a pochopitelně bar a restaurace – rovněž za velmi přijatelné ceny, jak praví klasik.
Pro nás studenty to bylo jakési pojítko s domovem. Zpravidla v den stipendia, ti snaživější i v jiných dnech, jsme chodili vystát frontu do restaurace.

Na oběd nebo na večeři.
K jídlu byla zpravidla polévka bujón. Typická velko restaurační kostka s bujonem, do které kuchař rozklepal syrové vajíčko. Mělo to nezaměnitelnou chuť.
Jako hlavní chod jsme všichni samozřejmě hledali jídlo s knedlikem. Což byl zpravidla guláš, ve vyjímečných případech vepřo knedlo zelo. Zapíjeli jsme pochopitelně pravým plzeňským.
Občas to jídlo připomínalo mistrovskou improvizaci z místních, sovětských produktú. Zejména v dobách, kdy se zpozdil kamion se zásobou piva nebo hrubé mouky a šéfkuchař musel improvizovat.

Cenově jedno jídlo odpovídalo 3-5 rublům, což bylo na tehdejší poměry 36-60 Kčs.

První dva roky moje stipendium představovalo 90 rublů, později 120 až 160… Tuším že dva roky k tomu přibylo i nějaké to prospěchové stipendium. Vzhledem k ostatním denním nákladům, že jsme si všechno museli pořizovat sami a zdarma jsme měli jen ubytování - vysokoškolské koleje, tak to zase žádný zázrak nebyl.
V posledních ročnících mi díky stipendiu zbylo i na malou návštěvu baru a jednu dvě Becherovky.
Jak už jsem předestřel, byli i snaživější kolegové. Nemyslím tím studiem a prospěchovým stipendiem…

Ale hlavně vexláckými ekonomickými aktivitami.
Hlavním artiklem byly džíny, které dováželi z Československa. A za (ne)stržený peníz prodali Rusům.
Snaživí českoslovenští spolužáci ze všech možných vysokých škol pak v baru za to nakupovali láhve Becherovky, pivo, ano i ruskou vodku (zejména v dobách kdy byla deficitem), čokolády i bonboniéry, dokonce kávu (ta ruská byla nepitelná, uměle napůl decofeinovaná břečka) i další pochutiny často i tuzexového (západního) chatakteru – kterými pak hojně upláceli své ruské okolí.
Byla to čilá takzvaná kulturně obchodní výměna.

Pár prominentních studentů, synáčků z lepších diplomatických rodin, s těmito produkty dokonce nepokrytě kšeftovalo. Což procházelo do té doby než jeden z nich se pokusil pár věcí prodávat přímo na schodech onoho českého kulturního domu a profláklo se to, když je nabídl jednomu z nových pracovníků velvyslanectví. Pak jsme asi rok měli do baru přístup zakázán.

I jinak jsme žili kulturním životem.
Jednou za čas jsme šli do Českého domu na nějaký film. Tehdy to byla doba kdy třeba běžely filmy jako Den pro mou lásku nebo Hra o jablko.

Jen pro pořádek dodám, že jsme často chodili nakupovat české knihy do centra Moskvy, do prodejny zahraniční literatury. Tam se bez problému daly sehnat knížky, které u nás každý čtvrtek naši českoslovenští spoluobčané doma pracně sháněli pod pultem. Tady to leželo téměř ladem, protože česká ani slovenská literatura přiiliš nikoho nezajímala. Dodnes tyto knihy tvoří základ mé knihovny. Jako například Kuchařka naší vesnice nebo kompletní pětidíné vydání Příběhů tisíce a jedné noci, stejně jako několik prvních dílů Dějin umění od Pijoana.

Zpět k tehdejšímu Československému domu.
I ten pochopitelně přednostně sloužil našim diplomatům. Bylo zde několik málo hotelových pokojů. A celkově ten komplex sloužil navazování jakýchsi společenských vztahů s místními ruskými, neboli sovětskými, pracovníky nejrůznějšího druhu.

Neboli, pro naše diplomaty a nejrůznější pracovníky velvyslanectví, konzulátu, atd. to bylo jednak jakési útočiště a pojítko s domovem a jednak místo k takzvaným diplomatickým aktivitám. Neboť, jak známo, spousta věcí se nejlépe dohodne při obědě. Pochopitelně služebním, tudíž s účtenkami proplácenými státem. Na rozdíl od těch našich studentských.

Personál Českého domu? Určitě jeho vedení, hlavní kuchař a vrchní v baru byli Češi a Slováci. Zbytek, pomocné  síly, číšníci, úklid, pochopitelně zásobování… To všechno už bylo sovětské obyvatelstvo. Měli tuto práci pochopitelně za odměnu. A zcela jistě bylo mezi nimi několik pracovníků, kteří měli i své další poslání. Kulantně řečeno.

(Československo bylo po Pražském jaru r. 1968 vždycky tak trochu podezřelé, o čemž bych mohl vyprávět i během mých moskevských studií na filmové škole VGIK - viz foto níže.)

To je, laicky řečeno, asi tak všechno.

Současný Český dům jsem zažil jen jednou. Byl jsem tam pozván do restaurace, v době kdy jsem byl v Moskvě počátkem devadesátých let. Z mého pohledu naprosto nepochopitelná, zbytečně rozlehlá budova – její velikost byla snad ospravedlnitelná jen tím, že se do ní mohly nastěhovat různé české firmy které přišly o své působiště se zánikem instituce a budovy "Rady vzájemné hospodářské pomoci" mezi socialistickými státy, tzv. RVHP.
Celkově to je budova prostorové naddimenzovaná. Víc chodeb než užitku. Architektonicky: skleněná nudná kostka. Restaurace tu připomínala spíše obrovskou závodní jídelnu, bohužel i klesající kvalitou jídla.
A opět ceny vzorné, improvizace z ruských produktů na české variace. A hlavně to pivečko a Becherovka, že.

A k aktuálnímu stavu Českého domu?Pakliže dům patří Českým centrům, neměl by být problém, aby si tam dodal svůj personál, jakkoli celý ten cirkus patří pod ministerstvo zahraničí.

Celá aféra je jen mediálním plácnutím do louže vody.

Do několika málo měsíců se podle mne situace opět obnoví do normálu.

Přece si diplomatičtí a obchodní Češi v Moskvě nenechají ujít vepřo knedlo zelo!

P.S.: Já sám jsem využil dobrodiní darů baru jen jednou. To když jsme pořádali velkou oslavu naší třídy, po ukončení prvního roku studia. Zakoupil jsem tehdy asi metrovou bonbonieru. Což vedlo k řetězu dalších událostí, ale... to už je, jak praví Kypling, jiná historka.