Měl jsem v 80 letech možnost s ním třikrát spolupracovat. Oceňoval jsem jeho laskavý lidský přístup. Jako tvůrce byl bohužel nedoceněný. Tady jsou moje ryze osobní vzpomínky.
Počátkem 80. let jsem po vysoké filmové škole nastoupil jako asistent režie do Státního filmu Filmového studia Barrandov. Jiná cesta k samostatné režii tehdy neexistovala. A spíš to bylo kádrové síto a obrana proti důsledkům normalizace 70. let a snaha zamezit vytvoření nějaké druhé "nové vlny".
Jan Schmidt k nové vlně totiž patřil. Vzpomínal na ta báječná léta 60. - na přátelství s Milošem Formanem, ale především s Pavlem Juráčkem... a také kameramanem Jiřím Macákem. Byli prostě "parta". Miloš Forman odešel do USA, Pavel Juráček emigroval, aby se po r. 1989 vrátil už jen jako žijící legenda. Spolužáci z FAMU, Chytilová, Schorm, Menzl, měli dost svých "normalizačních" starostí. A on tak zůstal "sám".
Jan Schmidt sám si nejvíc cenil dva filmy.
Luk královny Dorotky... odkud si do svých dalších filmů přejímal "svého herce" Bohumila Vávru.
A především Konec srpna v hotelu Ozon. Tento film byl ovšem normalizátory prohlášen za tak tajný a závadný, že jej nedovolili shlédnout ani Janu Schmidtovi v době, kdy natáčel Smrt talentovaného ševce (1982).
Zato na něj rád vzpomínal. Jak vybírali představitelky (s jednou z nich se později oženil kameraman filmu Jiří Macák)... a protože prý tam občas byly mimořádné fyzické výkony (film jsem sám nikdy neviděl), tak pokud se děvčata bála, tak jak Schmidt tak Macák byli tehdy v tak skvělé fyzické kondici, že se nebáli sami "děvčatům" předvést co je potřeba udělat. Takto na to Jan Schmid sám v r. 1982 vzpomínal.
Je zvláštní, že nikdy nemluvil o trilogii Osada Havranů...
Pokud se týká mé první spolupráce, bylo to na filmu Smrt talentovaného ševce. Tento film je svým způsobem dnes už klasika. Zde jsem byl na pozici asistenta režie.
Na natáčení se režisér Jan Schmidt velice těšil a sliboval nám prázdniny jaké už nikdy nezažijeme. Měl pravdu. Všechno se totiž natáčelo na jednom místě: zámku Opočno a jeho nejbližším okolí. Dokonce se tam během natáčení zrodilo i pár dětí a tuším i manželství. Věřím že dodnes slunných a pohodových.
A protože nerad recykluji sám sebe, zde je odkaz na mé vyprávění o letech u filmu, kde v druhé části blogu rozsáhle vzpomínám na natáčení Smrt talentovaného ševce. Vzpomínám zejména pak na Jiřího Kodeta, představitele hlavní role.
K naší druhé spolupráci došlo v r. 1985 - to už jsem povýšil z asistenta režie na pomocného režiséra. Ten vlastně připravuje a organizuje vše pro natáčení do té míry... že režisérovi pak stačí jen pronést slovo: "Kamera-Akce!" a dnes už někdy ani to ne. (Režisér tak má volné ruce a energii pro celkový koncept, spolupráci s kamerou a především vedení herců.)
Jednalo se o film s názvem Podfuk.
Natáčení to nebylo jednoduché. Zejména proto, že to byla současnost - kdy jsme natáčeli v živých lokalitách. Takhle třeba jednou ostraha neuhlídala "záběr" a vtrhnul tam nějaký člověk, který se nedal zastavit. A na to režisér Jan Schmidt na mne zavrčel:
"Jak ti to mám říct, aby tam lidi nelezli? Snad rusky?"
Tím narážel na to, že jsem filmovou režii vystudoval v Moskvě.
I takovéhle věci musel člověk umět zkousnout... a mně už se tehdy začínala rýsovat šance na samostatnou režii, tak jsem to prostě "přešel". A když jsem to pak režiséru Schmidtovi po mnoha letech v přátelském rozhovoru vpálil, tak on se omluvil slovy:
"No, však to byla jen taková legrace."
"Já jsem se tehdy ale moc nebavil," odtušil jsem a s odstupem let mám podezření, že to byla z jeho strany připravená rošťárna. Aby se po mně mohl svézt.
"Poduk" byl vůbec jediným filmem, kde jsem za 10 let působení u filmu měl nějaký "malér". A zase nebudu recyklovat sám sebe. Přečtěte si historku s Ondřejem Havelkou, představitelem hlavní role. Najdete ji v polovině blogu.
O pět let později, do třetice, si mne on sám vyžádal jako pomocného režiséra na tzv. dokončovačky (dnešním jazykem "postprodukce") filmu Vracenky. Nedoceněný film s krásnou atmosférou, laskavým humorem; dobře natočený s výborným scénářem v základu. Však také autor scénáře Milan Ležák byl jediný, kdo mne napadl, že by mi mohl o rok později napsat scénář pro můj třetinový film v povídkovém debutu.
Dnes už je to promlčeno, tak mohu prozradit, že v hlavní roli Vracenek se střídali dvojčata. Dva kluci - opravdu téměř identičtí. Proslavili se rolí dvojčat ve filmu Dva lidi v Zoo. A když režisér Schmidt chtěl jednoho na natáčení, maminka rozhodla: buď oba nebo žádný. Tak hráli oba.
Problém nastal v tom, když mělo dojít na dodatečné ozvučení filmu, neboli postsynchrony. Kluci měli hlas přeci jen trochu odlišný. A to už jsem byl na dokončovačkách i já.
"Co s tím?" ptal se režisér Schmidt.
"Předabovat jedním, někým jiným," napadlo někoho řešení. A já jsem dostal za úkol z České televize vytáhnout nějakého šikovného dětského dabéra.
Nakonec padla volba na kluka jménem Vašek Kubr a jeho hlas je ten, který ve Vracenkách slyšíte. To byl zkušený dětský dabér. Měl za sebou dabing v řadě seriálů.
A tak jsme šli do studia. Pouštěl se záběr za záběrem, scéna za scénou a Vašek daboval.
Jak to vypadá, vidíte v ukázce: Filipovský dabuje Funese - tak přesně takto se dělaly postsynchrony a dabingy tehdy všeobecně. Dnes jsou ta studia menší a namísto plátna a z filmového projektoru se hercům pouští filmy z kazety či počítače na televizní obrazovku.
K dabingu Vracenek dodám jen to, že režisér Jan Schmidt po pár minutách nechal tu práci na mně - tedy režijní, výrazové a hlasové vedení Vaška Kubra. Byl jsem prostě ve svém živlu. A navíc jsem se o Vaška staral i v tom smyslu, že - jak to tak na potvoru bývá - přišel na natáčení nastydlý. A tak jsem vařil a lil do něj litry mátového čaje, aby mohl mluvit. Do konce natáčecí frekvence jsem jej v podstatě i tím čajem vykurýroval. Díky tomu dabingu, jsou tedy Vracenky dobré tak trochu i mou zásluhou.
- - - - -
Jak jsem psal v úvodu, na Jana Schmidta budu vzpomínat jako na laskavého člověka a pečlivého (a tedy i přísného) režiséra. Je na škodu, že jej Osud zavál tak, že byl v podstatě v nové tvůrčí vlně upozaděn. Snad jej zlomila emigrace Pavla Juráčka, snad dostal od normalizačního režimu tvrdě přes prsty... to už se nedozvíme.
Zůstane po něm ale řada filmů. A není bez zajímavosti, že byl třeba tzv. II. režisérem na Formanově filmu Amadeus. Tady se pak můžete podívat na celou filmografii Jana Schmidta.
- - - - -
A jistě mi prominete, že z pietních důvodů neotevřu pod článkem diskusi. I on by to ocenil. Dnešním jazykem: "hejtrů" měl vždycky plné zuby.
