"Hurá na Kota Kinabalu" - Po dvou dnech v Kuala Lumpur vyrážíme konečně na "dovolenou". Čeká nás deset dní na Borneu, u moře. Jenže, jak známo: nechval dne před večerem..
Znáte to. Sednete do letadla a za dvě a půl hodiny jste někde jinde. V Paříži, v Moskvě, v Římě... my jsme takhle z Kuala Lumpur za dvě a půl hodiny překonali "soutok" Thajského zálivu s Jihočínským a Jávským mořem. Přistáli jsme v Kota Kinabalu, hlavním městě regionu Sebah na ostrově Borneo.
Tolik "suchá informace" tiskových mluvčích.
V praxi to znamenalo, že jsme již od února měli zarezervované letenky. Asi 3x jsme měnili rezervaci hotelů - podle počtu plánovaných osob i z přítelovy rodiny... a nakonec jsme jeli jen my tři: já, můj malajský přítel a náš společný kamarád Petr.
Vyšli jsme z toho ve finále dobře. Ubytování bylo v poměrně moderním hotelu C´Haya. Protože patřil Číňanům, tak to přeci jen byl hotel evropského stylu, včetně pokojů, provozu hotelu a snídaní.
Výhodou bylo, že je hotel blízko letiště. Nevýhodou bylo, že je hotel blízko letiště.
Jak to spolu souvisí?
Inu, pro přesun po příletu je to ideální. A levné. Jak už jsem předestřel "před před před" minule, taxík tady stojí pár šupů. Přítel sice zapomněl v Praze kontakt na taxikáře před dvěma lety, ale to nebyl problém. Zdejší taxikáři jsou všichni milí, usměvaví, úslužní... na rozdíl od řady našich nemáte dojem, že je otravujete, jak vám musí posluhovat, nedej bože, abyste měli zavazadlo. V Malajsii tohle problém není. - Takže v hotelu jste raz dva a v pohodě, s pocitem, že dovolená vám opravdu začíná.
Nač si musíte v tomto hotelu ale zvyknout, jsou přelety letadel. Není to samozřejmě tak strašné, jak se zdá, ale přeci jen vás to občas překvapí, když se koupete na střeše hotelu v bazénu a kolem vás prosviští tu letadlo, tu nějaká ta helikoptéra.
Přiletěli jsme někdy pozdě, skoro podvečer a než jsme se zcivilizovali, byla už prakticky tma. A vy máte hlad?
Aniž bych rozváděl nějaké úvahy - sotva jsme vyšli z hotelu, Petr už listoval mobilem a prohlásil:
"Tady by někde měla být, podle recenzí, vynikající čínská restaurace."
Udělal dva kroky vlevo, zvedl oči přes ulici a pronesl: "A tady je?!" A rázně vykročil vpřed.
Ochotně jsme jej následovali, ba dokonce o to ochotněji, že se začínalo dávat do malého tropického deště. Vyčkávat na déšť se nedoporučuje. Protože během pár desítek vteřin to může být až déšť vydatný, jako když na vás někdo obrátí plný kýbl s vodou. Honem dovnitř restaurace!
Sotva jsme vešli, zastavila nás cedule, že ke stolu budeme uvedeni. A při rozhédnutí jsme pochopili, že tohle asi nebude jen obyčejná restaurace, ale přeci jen něco luxusnějšího.
Tohle je jedna ze skvělých vlastností Petra - má neomylný čich na dobré jídlo. Je gurmet i gurmán v tom nejlepším slova smyslu. Ehm, tedy - česky bychom řekli, že je prožraný. Ale to my všichni.
Zahleděli jsme se do jídelního lístku a shodli se, že si dáme jen něco menšího. Ale že přeci jen máme hlad, tak si dáme i předkrm, někdo i polévku a pak hlavní jídlo. Dezert, až se uvidí.... Řada jídel měla označení S, M a L. Tak jsme volili "S" a tak nějak se prokousávali anglickými názvy čínských jídel.
Stejně to ale bylo překvápko!
A nejen rozmanitostí, ale i velikostí porcí!
Já jsem si dal kokosové krevety a dostalo se mi porce v celém mladém kokosu, Petr si dal malou "Tom Yum" polévku - což byla 3/4 litrová mísa... a no zbytek taky byly porce jak se patří!
Další dráždění chuťových i jiných buněk v Galerii.
Ve finále to bylo k nesnědení, ale zvládli jsme to! Odvalili jsme jen tak tak oněch 50 metrů do hotelu a po letmém pohledu z okna šli spát. My dva s přítelem do jednoho pokoje a Petr do samostatného.
Ale i tak k mám občas přes zeď proniklo jeho chrápání...
A druhý den ráno?
"Jdeme se podívat k moři!" zavelel Petr po snídani. A vytasil se opět s mobilem a "GPS". A podle jeho mobilu jsme pak stopovali kudy všudy za mořem.
Jak se říká: moře je všude stejné. Slané, modré, vlnící se... a mokré. A jelikož já sám nepatřím mezi příznivce ráchání se v moři, tak toto je jediné foto, které od moře mám.
Důvod? Většina vody v moři je pro mne příliš studená a řeči o zdraví přenechávám otužilcům.
No ale aby ten den nebylo moře málo, vyrazili jsme oklikou k dalšímu moři... Tady najdete přímo na pobřeží řadu malých restaurací. Ale protože je brzy ráno, všechno ještě spí.
A jdeme do nedaleké do tržnice. I tady ovšem mají někteří ještě zavřeno.
Ale ti, co mají otevřeno už čile obchodují... s ovocem, zeleninou a především vším, co moře nabízí.
A pokud chcete vědět, co je tohle za potvoru, račte se podívat do Galerie.
Tohle je ovšem jen drobek z oněch tržnicových "orgií", které tady vypuknou večer. Však uvidíte v některém z příštích dílů.
My jsme se pak přesunuli do města.
A to jednak na jídlo do místního kuřecího fastfoodu "Veselá včelka".
A jednak proto, že na zítřejší den byl naplánován výlet po lodi na ostrovy. Musím podotknout, že je zde zvláštní režim. Jinak než speciálními výletními loděmi se sem nedostanete a pobyt pro všechny nekompromisně končí v 17 hodin a všichni ostrovy musejí opustit, protože teď se bude rekreovat Příroda. Jinak jsou to klasické ostrovy: s odpočíváním, sluněním se a koupáním... A tak jsme jeli koupit lodní lístek.
Ne tak ovšem pro mne. Mne čekal speciální úkol, který začal už v Kuala Lumpur. Ale o tom zase až příště.
---
Všechna foto: Martin Faltýn
