Z Kota Kinabalu do Kuala Lumpur a přes Istanbul domů. Je to vždycky vzrušující žít v nějaké rodině... a je zajímavé, když třeba narazíte na nákupní leták a můžete porovnávat nabídku a ceny s těmi u nás.
Jak se blížil náš den odletu, Petr neustále toužil vyfotit si západ slunce nad mořem. Počasí nám v tomto směru trochu nepřálo, protože bylo vesměs zataženo. Ale Osud věděl, kdy odjíždíme a tak jsme doslova předposlední večer uskutečnili "soutěž" kdo vyfotí lepší západ slunce.
Samozřejmě, o žádné soutěžení nešlo. Ono různé přístroje nelze dost dobře porovnávat. Zvláště soutěží-li fotoaparát bezzrcadlovka (který jsem navíc neměl "v ruce" jak se říká) a vynikajícím způsobem fotící mobil. Tady máte moje první foto z mé série.
A další varianty vám nabídnu v galerii - kde přeci jen je vyšší rozlišení i "zážitek".
Následovala večeře na rozloučenou s Kota Kinabalu. Rozhodli jsme se zcela neinovativně a neoriginálně si zajít do oné čínské restaurace, kde jsme byli první den po přítelu. A zase jsme si pochutnali.
V odletové ráno nás uvítala dokonce dvojitá duha. Je mi 62, ale toto jsem viděl prvně v životě.
Myslím, že k cestě letadlem do Kuala Lumpur není co dodat. I když člověku táhnou hlavou nejrůznější myšlenky - obvzláště proto, že je to region kde došlo během posledních pár let k několika leteckým katastrofám. Rázně tyto chmury zaženete a odvážně nastoupíte do letadla, na letišti, které svými rozměry spíše připomíná letiště někde u našich městeček a městysů..
No a po pár hodinách letu jste doma.
Doma? - Inu, v Kuala Lumpur. A já jsem "doma" kdekoli, kde zrovna jsem. I byť jen na 24 hodiny v domě, kde kdysi bydlel přítel, než se přestěhoval do Česka. Dům už je to starý a má svá nejlepší léta za sebou. Kdybych vám měl vyprávět jeho historii... Moc veselé čtení by to nebylo, příběh sourozenců, které macecha vypudila z rodného domu u zemědělské usedlosti a oni se museli protloukat životem v hlavním městě. Část z nich si pořídila např. tento domek. A je prostě svědkem radostí i strastí... jako vždy všech lidí, kteří v něm bydlí.
Tady můžete shlédnout aspoň částečně jak je to uvnitř. Do soukromí pokojů, ani příslušenství, jsem pochopitelně nenahlížel.
Sourozenci ale stále drží při sobě, i jejich děti. A tak hned v den našeho přítelu tu byla malá rodinná sešlost.
Druhý den jsem tvrdošíjně odpočíval. A osaměl jsem v domě. Vůbec jsem se nenudil, nemyslete si. Mimo jiné jsem pro vás nafotil trochu oněch interierů domu a pak také pár stránek z nákupního letáku. Pro srovnání cen i sortimentu. Letákem můžete listovat v galerii.
Jakkoli mne tedy Petr lákal na další pochůzku po Kuala Lumpur, odolal jsem.
Když mi pak Petr a přítel navečer vyprávěli, kde všude byli, nelitoval jsem. Opět nachozené kilometry, přesně podle Petrova itineráře. Mne ale totiž, druhý den, na rozdíl od nich čekal, notně dlouhý let z Kuala Lumpur, přes Istanbul do Prahy.
Totiž, "druhý den". Z Kota Kinabalu jsme přiletěli 18/6 odpoledne. A z Kuala Lumpur jsem odlétal 19/6 krátce před půlnocí. Z Kuala Lumpur 10 a tři čtvrti hodiny a z Istanbulu do Prahy 2 a půl hodiny letu. Na přestup jsem pak měl zhruba dvě hodiny.
Petr i přítel mne doprovodili na letiště, kde jsme ještě potkali jednoho známého a dali si malou svačinu v kavárně se speciální malajskou kávou.
A nakonec jsem se vydal k odbavení.
Deset a tři čtvrti hodiny letu jsem přetrpěl docela dobře a co bylo hlavní: letěli jsme na čas! Protože v Istanbulu jsme opět přistáli u gate A... ale odlet do Prahy se konal na opačném konci letiště, z gate E. Takže to moje "přestupování" byl tak trochu rychlopochod... protože už jen se dostat z příletu k pasové či tranzitní kontrole, to je pěkná štreka.
A že letiště je stále ve výstavbě, bylo občas vidět.
Pak jsem se konečně dostal do odbavovací haly a "vyrazil" směr gate E, odkud se letělo do Prahy.
Čas jsem měl nicméně dobrý. Tak jsem stačil ještě pořídit drobný nákup: turecký čaj a malou krabici cukrovinek. Těch čajů jsem měl asi 5. A když jsem chtěl zaplatit i ty cukrovinky, tak se mi nedostávalo 1 euro. K mému překvapení, slečna nad tím mávla rukou... a já dostal slevu. Krom cukrovinek jsem tedy přivezl domů jako dárek kvalitní čaj a pro necestovavší známé raritní dárek: soupravu cestovních drobností pro pasažéry dálkových cest letadlem. (Kdo neznáte, většinou tam jsou tradičně ponožky, maska pro spaní přes oči, pantofle, zubní kartáček, pasta, hřebínek.)
No, nakonec se - obtěžkáni nákupy a zážitky - dokodrcáte domů. Tedy, napřed na letiště... kde prokličkujete mezi zjevně zoufale hladovými taxikáři, shánějícím klienty... rovnou k autobusu, který vás za stržený peníz doveze na metro. Tam vybojujete výtah mezi dvěma toleratními kočárky - čili závěrečným sprintem, kdo bude u výtahu dřív... Nakonec jste za další hodinu konečně, konečně doma a...
Však to znáte. Protáhnete ty kufry a tašky chodbou do bytu. Vyčerpaně klesnete na první židli. S hrůzou si uvědomíte, že dovolená je v... háji. Pokud jste nebyli dostatečně protřelí, jdete už zítra nebo pozítří do práce - sotva stačíte, ne vybalit, ale naházet prádlo do pračky a vyprat i sebe. Pak už jen pojíte pizzu z mrazáku, která tu na vás 2 týdny čekala (doufáte, že mezitím nevypnuli na dlouho proud).
Takže - protože už to znám - já jsem si dal ještě skoro týden doma. Abych nejen vypral, ale i uklidil a srovnal si fotografie i zážitky, ale vpravil se i do časového pásma - protože o týden později ve stejném stavu přijel přítel. A já jsem pral a uklízel nanovo, za něj, jelikož špatně vidí.
A vy si najednou uvědomíte, že dovolená už byla! A zítra do práce!
Když se mne v takové situaci zeptáte, jak se cítím, řeknu vám to rovnou. Tedy spíše ukážu na fotografii, protože to byl zážitek nezapomenutelný.
A kam příště? To víte, že už to vím. A kdy? To vám taky neprozradím, ale letos to určitě nebude.
- - - - -
Foto: Martin Faltýn a (uvedeno jmenovitě) Petr Chrastina.
