V gramofonovém knihkupectví po třetí - nikam spolu nejedem!

Legendární Golden Kids se staly se přímo symbolem 60. let. A mého dětství. Helenu Vondráčkovou a Václava Neckáře jsem pak potkal i osobně. Ale Martu Kubišovou nikdy. Dokonce dvakrát.

Helenu Vondráčkovou jsem osobně potkal díky Heleně Růžičkové, která navšítvila jednu známou a paní Vondráčková tam přišla. Později jsem si s ní zahrál dokonce v Kameňáku 2. Ona v roli psychiatričky, já v roli pacienta "Štěňátko".

Václav Neckář mi neočekávaně podepsal LP desku "Podej mi ruku (a projdem Václavák)", když jsem ji kupoval v Supraphonu, u podchodu do Vodičkové, na Václavském náměstí. Nic netuše, zaplatil jsem, když tu se od vedle otočil někdo povídající si a povídá: "Mám vám ji podepsat?" Div jsem neupadl. Neckář osobně! A kdo by nechtěl! A tak mám tuto gramodesku i s osobním věnováním.

Ono to má jednu osobní hlubší souvislost totiž.

Šedesátá léta, to byla jedna "pecka" za druhou a nepřeberné množství zpěváků. A můj hudební zájem se z country tehdy přenesl k energickému, vysoko skákajícímu mladíkovi s klukovským projevem - Václavu Neckářovi. A což teprve,když vstoupila do kin Šíleně smutná princezna!

To už ale byly na světě Golden Kids a do trojlístku patřila právě Marta Kubišová.

A mé první "nesetkání" s Martou Kubišovou je ale bezprostředně spjato s oním knihkupectvím, které počátkem 60. let vyrostlo v nové části sídliště Hloubětín. Tady jsem kupoval jak své první gramodesky, tak pochopitelně i všechny ty další.

Jakže jsme se nepotkali?

Dostal jsem asi zase nějaké kapesné a tehdy už coby devítiletý, "dospělý" muž jsem nakráčel do knihkupectví.

"Co to bude dneska?" oslovila mne ta prodavačka jako starého známého.

"No já bych chtěl Ša-la--la-li od Neckáře," začal jsem, netuše, že jej o 15 let později potkám osobně. "A možná ještě jednu písničku."

"No, to nemáme, " odpověděla mi pan prodavačka a sáhla po telefonu. "Ale počkej, já ti to hned objednám."

Celý rozrušený tím úspěchem jsem poslouchal, jak pan prodavačka přímo pro mne! objednává "Ša-la-la-li".

"A co ještě?" zeptala se.

Nevím, proč jsem se tehdy najednou zastyděl. Snad to bylo opravdu tím překvapením z objednávky pro mne. A řekl jsem: "Už nic."

Řeknu vám, že jsem toho následně litoval celých dlouhých 20 let!

Tou druhou písničkou totiž byla písnička Marty Kubišové, jejiž druhý refrén začínal slovy "Nikam spolu nejedem." Nicméně autor textu přisoudil název podle prvního, relativně nevýrazého refrénu: "S nebývalou ochotou". Pro mne to bylo jedině "nikam spolu nejedem" a basta.

Jenže - než jsem si stačil konečně desku zakoupit, jednak jsme se odstěhovali z Prahy do hor, kde bylo do knihkupectví daleko... A hlavně: přišel srpen 1968, vzápětí nato normalizace.

Písnička "S nebývalou ochotou" - tím pádem, díky zákazu umělecké činnosti Marty Kubišové, na více jak dvacet let vymizela zmého života a byla také první, po které jsem se začal pídit po sametové revoluci, když už se Marta Kubišová zase "směla".

Tak to bylo ono první "nesetkání", kdy odjela z mého života, stejně jako ono gramofonové knihkupectví.

Snad mi to chtěl Osud trochu vynahradit během vyskoškolských studií v Moskvě v druhé polovině 70. let. Jednou z mála možných oddechových aktivit byla návštěva VDNCH - Výstaviště úspěchů národního hospodářství, jak se to tehdy jmenovalo.

Byl to areál s výstavními pavilóny, tématicky rozdělenými - s pár restauracemi a kiosky... s hudební scénou. Vše to mělo ale výlučně vzdělávací charakter. Já osobně jsem nejraději chodil do Pavilonu kosmonautiky. Jinak, zábavy zde bylo pomálu.

A kdesi v jakémsi zákoutí se nacházel kruhový pavilon s názvem "Cirkorama". Nezajmal mne do té doby, než jsem zjistil, že jeden z pravidelně promítaných 20 minutových dokumentárních filmů (délka byla dána tehdejší maximální délkou filmového kotouče), které zde promítají, byl o Praze. Po vpuštění do sálu jsem se ocitl uvnitř 360 stupňové kruhové arény, sestávající se ze svislých filmových pláten. Mezi nimi se nacházel malý otvor pro objektiv promítacího přístroje. Mezi každým plátnem. Už ani nevím, jestli jich bylo 12 nebo kolik. A při promítání to pak bylo, jako byste byli na místě a dívali se sami kolem dokola. (Dnes už to vše známe, ale tehdy to byl malý zázrak.)

No, po spuštění filmu mi tak trochu vhrkly slzy do očí. Z několika důvodů. Samozřejmě, proto, že jsem viděl Prahu... (Celé to bylo natáčeno ze střechy auta s kamerami. Celé se to tak trochu podobalo dnešnímu Street View Google Maps autu.) Pak také proto, že hlasovými průvodci byli již rovněž zakázaní pánové Šašek a Vostřel - (a mluvili perfektně rusky). A pak to hlavní: zpívala tady mimo jiné Marta Kubišová.

A to, prosím, v době, kdy už u nás dávno nesměla vystupovat. Psal se totiž rok 1978!

Asi nemusím zdůrazňovat, že jsem byl na onom filmu několikrát, po celé další 4 roky studia. A odcházel jsem vždy v duši s písničkou Oh, baby, baby, kterou film končil.

A tak, po r. 1981, jsem se i po druhé "nesetkal" s Martou Kubišovou, neboť odjela z mého života na dalších 8 let, protože jsem skončil studia a vrátil se domů.

A tím končí také má tři setkání s gramofonovým knihkupectvím v novém sídlišti Hloubětína, Prahy 9. Dnes již neexistuje, ale vzpomínky zůstávají.

Obě video: Oficální licence Supraphonu na YouTube.