a nechci od něj vůbec nic. Zato mám v Rusku již 40 let tři skvělé kamarády, což o tom postarším týpkovi ve Washingtonu, který ke mně natáhnul ruku, říci nemohu.
Kravatu jsem chtěl Trumpovy značky, pochopitelně, nikoli přímo od něho. Bohužel, evropská nabídka je v tomto směru mizerná a Amazon v USA podléhá celním obstrukcím ze strany Evropské Unie.
Ani se příliš Trumpovi nedivím, že je na EU naštvaný. Já taky.
Kravata se tedy nekonala (klasická délka, protože Trump vzhledem ke své postavě nabízí i prodloužené varianty). A Amazon byl natolik solidní, že mi bez skrupulí automaticky vrátil peníze za "mylnou" objednávku. A nešlo o malou částku, skoro 2000 korun.
Ze studií v Rusku, tehdejším Sovětském svazu, jsem si naopak přivezl spoustu "kravin"... včetně toho, že mne tehdy bratr uháněl, ať přivezu tehdejší hit č.1 - mikrovlnku. Psal se rok 1980. Jak vypadala dodnes netuším (sehnat ji bylo těžší než koupit diamant Koh-I-Noor), ale asi to byla menší atomová/laserová katedrála.
Mít dobré kamarády a přátele je naopak k nezaplacení. A přátelit se s někým víc jak 40 let, uznejte, to už je přátelství. které za něco stojí. S kameramanem Vladimírem se přátelíme od studentských let, kdy jsme spolu točili absolvenstký film. Viktora znám z natáčení koprodukčního filmu v Mosfilmu a Igora z vojny. Děsila mne vždy jediná představa: že by došlo k válce a my se ocitli proti sobě na válečném poli tváří v tvář (I když válka 2. poloviny 20. století by asi nebyla konvenční).
Americký polo bezdomovec mne v r. 1991 pro změnu vyděsil k smrti, když jsem tehdy porušil dobrou radu a nepsané pravilo: "na nikoho se nedívej". Chtěl bych vás vidět, zda by vám se to podařilo, kdybyste najednou potkali ... no prakticky Krakonoše.
A tak jsem se zadíval a on automaticky natáhl žebravou ruku a šel s upřeným pohledem na mne. Uhnul jsem pohledem jako bych dostal facku, srdce mi bušilo až v krku... on prošel kolem mne, nic se nestalo a málem jsem omdlel.
Ani později v New Yorku jsem nikoho nepotkal a nespřátelil se... ani s Milošem Formanem ani s jeho výkonným producentem Michaelem Hausmanem, kterého jsem tam jel hledat. (Abych napravil váš dojem k mé osobě: dnes mám pár přátel i mezi Američany, zvláště jednu Američanku, která je dokonce bohemistkou.) A tak vám z oné doby nabídnu aspoň tehdejší foto pohledu na záliv a Sochu Svobody. Blíž jsem se k ní také nedostal.
Vázán osobními vzpomínkami, sledoval jsem schůzku Trump - Putin.
A sleduji i ohlasy a reference o nich.
Docela me to štve. Jak všichni ti dobráci, u nás i v USA, politici ... mediální "experti"... veřejnoprávní redaktoři tu schůzku jen kritizují. V podstatě jedině oni vědí, jak ta schůzka měla probíhat, co se na ní mělo řešit, jak měl kdo ke komu přistupovat a tak podobně. Je mi z nich na zvracení.
Protože v politika se dělá úplně jinak.
A Trump a Putin vykročili tím nejlepším směrem, co v daném případě mohli - konečně zahájili spolu dialog. A nikoli o minulosti, ale o budoucnosti.
A jen ti dobráci to nevidí. Je baví lidi rozeštvávat, nikoli sjednocovat.
