Tokyo 14-12-2010

Toto je série blogů, tak jak postupně vznikají z mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 7.: "Kdo setri ma na tri...Ginzy."

Po nakupech na Ginze.

Uvodem: Protoze pisi tyto casti blogu primo v Japonsku, presneji receno v Tokyu na hotelovem notebooku, musite ozelet hacky a carky. A za druhe, dusledne pouzivam anglickou pravopisnou verzi slova Tokyo, nikoli ceske Tokio - chcete-li znat duvod: jsem ted v Tokyu a psano blogu by se mi do toho ceskym prepisem jen pletlo.

Prvni cast vznikala jeste doma, nasledujici pred dvema dny primo v letadle, od casti treti uz datluji v hotelove lobby. Pise se mi hrozne. Jednak nejsem zvykly na titerne psani na notbooku a prsty mi neustale skakaji na jina pismenka a preklepy delam neustale, coz zdrzuje, jednak - reknu vam, jeste ze ovladam klavesove zkratky a jine triky. Jinak bych asi nenapsal ani radku. Anglickou klavesnici mi sice zapnuli, ale jinak veskera menu jsou v japonskem pismu (a je jedno jestli je to hiragana nebo katakana). Zurocuji tady bohate sve veskere PC zkusenosti, vcetne hledani souboru na disku, jen upravy obrazku on-line web editorem nic moc - je velmi jedoduchy, tak budte shovivavi.

Pisi tedy dal sve prave a nefalsovane zazitky z cestovani. Cili nejde o zadne nagejsleniny z dlouhodobych pobytu v cizine, ale o bezprostredni turisticke dojmy. Pochopitelne ryze subjektivni. Tak to take tak berte, vcetne nadmerne ukecanosti. Kdyby se vam to zdalo prilis dlouhe, dejte si pauzu a pak pokracujte. Pokud to nepomuze, omlouvam se. Krom toho, cloveka vzdy potesi, kdyz slysi o cizim nestesti...

Dnesni cast ma nazev...

Kdo setri ma na tri...Ginzy

Utery 14. prosince 2010 

Konecne prestalo prset. Rozhoduji ze, se dnes se vratim k charmu Sensoji - pretocim videokamerou aspon zacatek, protoze s tim destem ty zabery byly k nekoukani. Dojizdim hladce na misto a zopakuji par uvodnich zaberu - jako remake. Zaroven tam dokoupim darek: jednu malickost v obchode s vonnymi tycinkami. Jsou tu na mne mili, vitaji mne jako stareho znameho a pridavaji mi opet jako darek par vonnych tycinek.

Protoze jsem vyrazil ale pozde, jde na mne hlad. Vracim se do bocni ulicky, kde jsem vcera jedl livance a objevuji bufatko s nudlemi. Obsluhujici pani se anglicky nejen domluvi dve-tri slova, ale polozi prede mne i anglicke menu - obrazku a dokonce i popisky. Nedelaji tady skoro nic jineho nez nudle a ja si vybiram stredni misku. Sedam si primo k pultu, kde se nudle delaji, takze mi nic neutece. A po chvili je stredni - na muj vkus obrovska - misa s nudlemi a horkym bujonem prede mnou.

Ani nedojidam - je toho hodne a chutove mne to neohromilo natolik, abych se precpal. Jdu platit, v ruce papirek,　ktery prede mne polozila vrchni cisnice, lze-li ji tak nazvat. Placeni maji chytre vymyslene. Vede mne k automatu, kam nasazim penize, stisknu tlacitko, kolik mam zaplatit a vypadne prislusne barevny zeton. Cisnice do styku s penezmi vubec neprijde; coz je evidentne mnohem hygienictejsi nez kdyby machala v miskach s nudlemi ruce od penez.

Pote se vydavam smer metro. Cestou mi Tokyo nabidne i svou jinou tvar - hned v te same ulicce se mihne bezdomovec, ktery sbira plechovky od limonad a kdovi co jeste; a take jina postranni ulicka neoplyva zrovna tim pozlatkem o 25m dal, kde se vse blyska chramem a trpytivym byznysem pro turisty.  Sed a smutek.

Mym hlavnim dnesnim cilem je - presny opak: Ginza. Kdy si cele misto prohlednu, uz chapu, proc z neho neni znamo prilis fotografii. Jednak je to misto velmi stesnane a hlavne: kam oko zamirii - je to sama reklama na predni svetove znacky nebo aspon obchodni domy. Navic jsou to krabice, jedna vedle druhe az na budovu s hodinami, ktera je pro zmenu atraktivni asi jako stare nadrazi. Ani ja ji nefotografuji, pouze klasicky pohled, ktery se mi vejde do fotoaparatu jen tak tak.

A potom, protoze i ja mam sve nakupni ukoly z domova, vyrazim do hlavniho obchodniho domu za nakupy. Ocitam se razem ve "velkem svete" ... ale protoze jsem uz z domova zoceleny, tak mne to nepritahuje ani neohromuje. Mam tu za ukol u predni kosmeticke firmy koupit jedno specialni osetrujici mydlo, ktere se v Evrope neprodava. Vic vam rikat nebudu. Cena srovnatelna s obdobnymi produkty u nas - cili ani ceny nejsou vyrazne vysoke. Proto neodolavam a kupuji zde jeste u jine znacky parfem jako vanocni darek. Prodavacka se mi pri odchodu hluboce klani v predklonu 90 stupnu, jako bych u ni nakoupil nejmin za sto tisic a ne "jen" parfem za dve tisicovky (ja vim, kdo si i ty muze dovolit "jan tak" utratit, ze jo).

Mohu to s klidem napsat, muj blog doma nectou, to vim jiste. Duvod? Je to moc pismenek :-) Ale vazne: pro osoby se zrakovou vadou je proste problem tak mala pismenka precist.

Foceni a nakupy mi zaberou dobre par hodin. Zabrousim jeste do obchodu s CD a DVD. Patram tady po mych dvou oblibenych japonskych tzv. j-pop kapelach: Arashi a W-inds. Co hledam, nemaji - Winds mela nove 12/12 vydat CD-DVD, ale v prodejne to nemaji; komunikace je pochopitelne obtizna. Skoda, mohl jsem usetrit za postovne do CR...  takhle holt bude nasledovat osvedcena objednavka pres internet. Objevuji jeste jednu vec: v Japonsky vychazi na Blu Ray u nas doma oblibeny film "Sound Of Music". Protoze uz s tim nejake zkusenosti mam, tak vim, ze si musim overit, jak je to s regionem. Je to jak jsem predpokadal: film neni region free, ale ma kategorii A, coz nase prehravace neprehraji. My jsme v Evrope region B. Je to v haji, o dalsi vanocni prekvapeni mene. BD prehravac kvuli tomu tady kupovat pochopitelne nebudu...

Cas utekl a uz se blizi pata a zacina se stmivat. Svetla Ginzy se zacinaji rozsvecet a ja vyrazim za jeste jednim dnesnim cilem.

Tim cilem je znama Tokyo Tower - obdoba Effelovky a pro Cechy - Petrinske rozhledny. Nez dojedu na misto, je uz tma. Pro zmenu pekne zari jak vanocni svetla tak samotna vez. Nechavam se vyfotit pred zmensenou svitici maketou veze a pak uz naprosto bez fronty kupuji vstupenku na vyhlidku.

Nabizeji mi dve moznosti - ja bych rad na tu vyssi vyhlidku, ale varuji mne predtistenou cedulkou v anglictine, ze se musi dojit cast na schodech. To odmitam - i tak mne nohy boli az az. Spokojuji se s nizsi casti, kam mne bezpecne doveze rychlovytah.

Je na co se divat. Nocni Tokyo je uzasne. Jen je problem s focenim. Neustale se ve skle neco nebo nekdo odrazi - take osvetleni prostor kazi nezbytny obchudek se suvenyri. Prochazim jim a drzim se na uzde a presvedcuji se, ze jde o pouhe kramy na prach, ktere skonci buhvi kde. O predrazenych cenach nemluve. Tak se snazim fotit a filmovat jak se da, ale moc spokojeny s tim nejsem. To co nasledne vidite - je momentalni dosazene maximum.

A lepsi to nebude. Muj cas v Tokyu se krati. Nemilosrdne. Zitra planuji jit na Roppongi Hills a take do tzv. Sakura chramu, kde travila nejaky cas skupina W-inds. Coz je moje zalezitost, pokud vam pripada, ze se na to prilis upinam. Proste jim fandim a jejich hudba mne dokaze nabit. A to je to nejdulezitejsi.

Dopotacim se do blizkosti meho hotelu: mam radost cestovani metrem uz zvladam bez problemu. Tekutiny doplnuji z automatu v metru i jinde, opacne je vypoustim podle potreby - na kazde stanici metra ci prestupu jedny vzdy jsou a jsou zdarma. Jinak bych se nedoplatil... S jidlem je to slabsi. Krome konzerv s horkou polevkou se me nakupy jidla omezily na caj a kavu v prasku, na pokoji je konev na horkou vodu. A k tomu par susenek, vecer k zakousnuti prijdou vhod.

Nemam dneska silu travit cas domlouvanim na sushi ci nudlich a mirim opet do fastfoodu. Tady opetovne potkavam divcinu z predvcerejska a rovnou ji rikam, ze chci nekoho "English speaking". Prichazi zjevne lokalni manazer fastfoodu, bez problemu se okamzite domluvime (ona divcina musi vynikat mimoradnou tuposti, protoze jde pouze o to domluvit sem ze chci velke menu) a ja konecne ziskavam vytouzenou cetku jako bonus. Prilis mne za to neodsuzujte. Jednak cetky miluju a spis byste mne meli obdivovat, nakupu kolika jsem uz odolal; jednak - takovyhle domecek u nas doma nikdo jen tak nema: tedy pokud mezitim u nas nevypukla obdobna kampan.

Vecer pak travim "originalne" pri televizi. Koukam, na jakysi soutezni porad, spis mne bavi ale obcas vtipne reklamy uprostred a par si jich natocim na videokameru.

Nakonec unavene usinam. Ceka mne predposledni den v Tokyu.

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35 let. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.