Tokio 2016 - 7. Co nesmí vynechat v Tokiu každý turista? 3. část

Po šesti letech mne shoda okolností zavála znovu do Tokia. Pochopitelně se nemohu s vámi nepodělit o své nové dojmy a zážitky a věřte mi, že to občas bude stát za to!

O legendární hoře Fuži (angl. Fuji) snad neslyšel jen málokdo. Zde najdete rozsáhlý článek na Wikipedii. Fuji patří k tradičním symbolům země vycházejícího slunce, jak Japonsko samo sebe charakterizuje. Její obrázky i fotografie mne provázely už z dob, kdy u nás vycházely první knížky o Japonsku.

Takže není divu, že když jsme uvažovali, kam během našeho deseti denního pobytu na výlet, Fuji byla jedním z kandidátů.

Na rovinu: spousta lidí nám vnucovala railpass. Ano, je užitečný, pokud chcete po Japonsku cestovat. Kupovat to kvůli pár výletům je blbost. To by se vám to cestování prodražilo dvojnásob. Takže: do ruky kalkulačku a propočítat to. Na druhou stranu, japonská doprava je sice drahá, ale komfort a rychlost, jakou za to nabízí, je víc než ospravedlňující.

Jiným dilematem, které jsme museli řešit -  jaký způsob cestování zvolit.

První rozhodnutí bylo jednoduché: přítel projevil přání projet se shinkansenem. Tomuto dopravními prostředku jsem se dostatečně věnoval v jiné části, tak jen obrázkem připomenu, že je to vlak opravdu impozantní.

Druhé rozhodnutí bylo: pojedeme organizovaně nebo indivduálně?

Když jsem hledal na netu, zjistil jsem, že jedna cestovní kancelář, která dělá specializované výlety, nabízí výlet na Fuji autobusem, potom program a pak zpět cestu shinkansenem. To se nám sice líbilo, ale:

• cena byla přeci jen trochu vysoká
• program výletu nám příliš nevyhovoval
• cestovat autobusem se nám zrovna nechtělo
• a v neposlední řadě to znamenalo velmi brzy vstávat, abychom se dostali na svozový autobus: s nejistotou komunikace... a kdoví kam by nás to nakonec zavezlo, kdybychom nedejbože nastoupili do nesprávného (což by se vzhledem k japonské pečlivosti asi sotva stalo, ale riskovat jsem to nechtěl)

A tak jsme se rozhodli pro individuální cestu, přičemž jsme k tomu stránek cestovky bohatě využili včetně přehledné mapky, kterou jsme jinde nenašli.

Pečlivě jsme zvolili den výletu. Dva dny předem jsme díky turistickým centrům japonských železničních drah, zkráceně JR, zakoupili lístky na shinkansen a vydali se na shinkansenové JR nádraží. To bylo k našemu překvapení jinde než jsme mysleli a tak jsme díky štěstí dojeli na to správné asi půl hodiny před odjezdem. Náš spoj jsme zmeškat nesměli. Vlak má totiž limitovaný počet jízdenek. Sice jsme neměli místenku (to bylo pouze několik málo vagonů uprostřed soupravy), ale kdyby nám náš spoj ujel, znamenalo by to výměnu jízdenky na jiný spoj... nehledě na časové zdržení v našem cestovním "plánu bez plánu".

Oč impozantněji působí shinkansen, o to neuvěřitelně skromněji působí vláčky, které vás následně ze stanice Hakone-Yumoto dopraví pod horu Fuji do stanice Gora. Najednou si totiž připadáte, jako byste se ocitli na železničním panelu nějakého železničného modeláře. I uvnitř je všechno tak nějak podivně miniaturní...

Cesta pod horu Fuji plyne vláčky poněkud podivným způsobem. Jede se cik cak. Po nějakých dvou-třech-pěti kilometech vlak předeje výhýbkoviště a zastaví. Mašinfíra vystoupí, přejde do opačné části vláčku, zatímco na jeho místo nastoupí asistent, který bedlivě sleduje co se děje za vlakem. A na dalším místě vlak zastaví, situace se opakuje, jen se stoupá o něco výš. Jedním tahem vystoupat nahoru nelze - úpatí hory je totiž samotno v pěkné výšce, obklopeno miniaturními, pochopitelně dnes již zalesněnými i obydlenými, menšími sopečnými horami. To je fakt, který se u nás neví. My známe tak akorát Říp, který je osamělým pahorkem. Tady jste pojednou prostě v sopečných horách a nezřídka najednou z okna vidíte hluboko pod sebou železniční můstek, po kterém jste přejížděli před 10-15 minutami.

A nemyslete si, že mají těch vláčků jen jeden model. Těch vláčků je tuším 5-6 a každý je poplatný době svého vzniku. Od toho nejstaršího typu, kterým jsme jeli my, přes tramvajový až po supermoderní, ne nepodobný nejsoučasnějším pražským tramvajím.

Ovšem, Gora není jedinou vesničkou a jedinou zastávkou. Těch vesniček je pod horou Fuji několik a každá z nich se snaží svým způsobem se podílet na společném krajíci turistického přílivu. Velmi propagovaná je např. vesnička, kde mají muzeum moderního umění pod otevřeným nebem. Jsou tam různé skulptury a plastiky...

Ovšem, teprve ze stanice Gora - viz mapka - se dostanete na lanovku železniční, posléze i visutou, vedoucí nad lávovými poli. Ale protože bylo "psí počasí" a bylo zamlženo, rozhodli jsme se, že nahoru nemá cenu jet. Mlhy máme dost i u nás. A tak jsme zůstali v Goře a prohlédli si nejen malé nádražíčko ale i samotné "městečko", či spíše vesničku.

Z místního zázračného jsme se raději ale nenapili a vydali se na procházku vesničkou Gore.

A nezapomněli jsme pořídit památeční fotografii, kterou jsem posílal mobilem domů známým s ironickou poznámkou "Před horou Fuji", která ovšem byla v té chvíli vůbec ještě kdoví kde... ale rozhodně v mlze.

A ta mlha za mnou, to bylo celé, co jsme ze slavné hory Fuji viděli...

Protože nás následně po procházce přepadl hlad, začali jsme hledat něco k jídlu. Z průvodce jsem se dočetl o jakési místní specialitě (typu vaječného svítku) a protože já si vždycky potrpím na speciality, dali jsme se do hledání restaurace. Bohužel, ještě nezačala ta správná sezóna a tak bylo zavřeno.

Hledali jsme pak ještě dál něco jiného, až jsme našli jedno malé pohostinství s roztomilým prostředím i jídlem. V menu jsme se pochopitelně nevyznali, ale zachránily nás obrázky... jako vždycky.

Malajský přítel dokonce zajásal, protože jsme objevili v menu kari nudle, které si přál už dlouho ochutnat. Tak se mu to splnilo.

A tak jsme si vychutnávali nejen jídlo, ale i poklidnou atmosféru.

Bohužel, nevydržela příliš dlouho. V životě bych nevěřil, jako dokáže změnit situaci pár uječených euro-američanů, otravných, hrdých na svou užvaněnou hlasitost... asertivitu a jiné "vymoženosti", které my už bohužel bereme jako dobré způsoby a známku dobrého společenského chování. Čtyři grácie se přišly najíst. Hlasitě pobíraly kde co a obzvlátě ta irského původu musela být slyšet snad až na vrcholku Fuji. Vyděšené pohledy obsluhy hovoří samy za sebe. Myslím si, že obsluhující šlápli kuchaři na krk, aby sebou hodil a tyhle nevychovankyně se nacpaly a vypadly. Nechci raději ani vědět, co si o tom mysleli místní bohové hospůdky.

Nakonec jsme dojedli i my dva. A v klidu a v tichosti jsme vyšli ven, nakoupili pár suvenýrů a dárků (já pro bratra např. mix pálivého koření a pro kmotřenku japonskou jehlici do vlasů) a vydali se na cestu "domů" do Tokia. Jeli jsme se opět malým vláčkem; přičemž přímo naproti nám se usadila "taková normální japonská rodinka"...

...až nás vláček dovezl do hlavní přestupní stanice navazující na JR tratě, odkud jsme se vypravili zpátky do Tokia tzv. "Romantickým expresem".

No a pak už nás čekal další den, pro tentokrát plný nákupů, protože jsme měli v plánu navštívit legendární obchodní centrum Ginza.

Ale o tom zase příště, za týden.