Tokio 2016 - 3. A kde složíme hlavu?

Po šesti letech mne shoda okolností zavála znovu do Tokia. Pochopitelně se nemohu s vámi nepodělit o své nové dojmy a zážitky a věřte mi, že to občas bude stát za to!

Když člověk cestuje jako cílový turista, musí pochopitelně někde bydlet.

Poté, co jsem v první části s překvapením zjistil, že se přinejmenším pro mne Tokio zas tak moc nezměnilo, a co jsem v druhé části zkonstatoval, že létat je sice nutné, ale podle toho s kým, musím pokračovat především dojmy, kdy se člověk musí rozhodnout - při mé povaze pokud možno předem - kde složí svou hlavu a své kosti.

Co to má společného s pračkou z předcházejícího povídání? Velmi mnoho!

Když jsem se rozmýšlel, jak sehnat ubytování pro dvě osoby v Tokiu a nezruinovat se, zkoušel jsem všechno možné. Určitě znáte Booking, Trivago, Tripadvisor a jiné podobné turistické vyhledávače. Logicky jsem se napřed podíval na nabídku hotelu, kde jsem bydlel před šesti lety.

Při finálním průzkumu ceny vzhledem k počtu osob a délce pobytu se ukázalo, že by se ubytování rovnalo ceně letenek. To, bohužel, nepřicházelo v úvahu - byť daný hotel má tu výhodu, že jeho osazenstvo jakž takž "mluví anglicky".

Takže jsem hledal dál a dál a propadal se poněkud do beznaděje. Ubytování přiměřené ceny bylo více méně pouze buď v hromadných pokojích na hostelech nebo v tzv. hotelových kapsulích. (Pro neznalé a zvídavé doporučuji shlédnout toto video.) Klaustrofobií sice netrpím, ale tohle bylo na mne po všech stránkách trochu moc. Nehledě na to, že nevím, jak bych takto pomáhal i mému polospelému příteli z Malajsie, vlastně kvůli kterému se celý tento výlet hlavně realizoval.

Naštěstí to byl právě on, kdo přišel s doporučením serveru, kde jsou nabídky na ubytování v soukromí a relativně lacino. Stačí zadat lokalitu. Po celém světě. A tak jsem zadal místo nedaleko našeho odletového letiště. (Přilétali jsme na mezinárodní Narita, ale zpáteční cestu jsme měli z letiště Haneda. Zjevně z kapacitních důvodů - náš odletový letoun byl totiž jen menší typ Boeingu a ani pak nebyl plný.)

A k mému překvapení se mi po klasické registraci na server a zadání potřebných údajů objevila mapka a  mohl jsem si bez problémů vybrat. Jak lokalitu, tak i vhodnou cenu.

Takže po v podstatě rychlém hledání jsem našel byt v městečku Kyódo - tedy spíš vlastně městysu, který byl s centrálními částmi Tokia spojen příměstskou železnicí. Občas nám tohle spojení směrem tam i zpět dalo docela zabrat.

Teď bylo důležité, že jsem konečně našel i cenově přijatelné bydlení. A co víc - zprostředkovateli bydlení byli tři Evropané, kteří mluvili anglicky. Což byla výhoda. Ale předpokládám, že anglicky byli schopni se domluvit všichni kdo na tom serveru ubytování nabízejí. Vybral jsem si tedy apartmá, které vidíte na obrázku vlevo. Cena 824 Kč je ovšem za jednolůžko nikoli za dvě.

Zarezervoval jsem, dostal potvrzení a zaplatil - což mi trochu způsobilo komplikace. Mám totiž na kartě pro platbu přes internet přísný, nikterak velký limit a tak se platba neprovedla. Což jsem zjistil asi o dva dny později (server slušně komunikuje i přes sms); dočasně limit zvýšil a apartmá bylo na 10 dní naše.

Když jsme do něj vešli - byli jsme příjemně překvapeni, že vypadá úplně stejně jako na fotografii.

Jak jsem už psal v první části, dveře nebyly zamčené, klíč na nás čekal na stole. Prostě překvapení č.1 v Japonsku: tady se nekrade.

A co nás dále překvapilo: bylo vybavení zařízení tohoto vlastně mini apartmánu. Vchod byl rovnou do kuchyňky. Z domova jsem si zkušeně vezl žínku i zbytek prostředku na nádobí: zcela zbytečně, jakož i další zbytečnosti. Bylo zde základní nádobí pro dva, elektrický čajník. V koupelně byly nejen ručníky, šampony v objemu celé 300ml lahve, ale i WC papír - jehož dalších více než dostatečných asi 10 rolí bylo umístěno v poličce u okenních dveří. V ní pak byl i prášek na praní prádla... a když jsme otevřeli ony dveře: čekala tam na nás i pračka.

Ano, to byla ta osudová pračka, jak se o pár dní později ukázalo.

Napsal jsem výše "když jsme do něj vešli". Ale správně by to mělo být:

Když jsme do něj konečně vešli.

Tedy do onoho pokoje. Protože NEŽ jsme do něj vešli, byl to trochu nervák.

Již týden před příletem jsem si v Google prošel trasu z místa železniční stanice až k domku s apartmány (jak se ukázalo, ten dům byl vlastně celý takto pojatý). Aby se to nepletlo, našel jsem si horší a zamotanější cestu. O to víc jsem si uvědomoval, že až přiletíme a než se dostaneme do Kyódo, bude už tma. A v té je všechno jiné!

A aby se to nepletlo, majitelé mi poslali úplně jinou trasu. Upřímně, mohem lepší a jednodušší -  ale kdo to mohl tušit? Takže, na následujícím obrázku ta zakroucená cesta z Kyódo station je ta moje a ta rovná je ta doporučená.

Paradoxně: tou mojí cestou jsme nikdy nešli! Mimo jiné proto, že přesně ta rovná část do místa, kde se obě cesty scházejí, je obchodní ulicí, s moha obchody, restauracemi a bufety... I přesto, první dojem byl poněkud stísněný a jaksi převládal "pocit ztracenosti".

A toto byl první pohled na onu obchodní ulici, který se nám naskyt. Jedná se v podstatě o protipohled. Byl to ale vlastně nejen pocitově vstup někam úplně do neznáma.

Možná jsme měli víc štěstí než rozumu, možná nám to diktovalo podvědomí, ale chmury jsme velmi rychle zahnali. Ukázalo se totiž fungujícím jedno pravidlo:

Máš li chmury a strachy, najez se!

(Ano, já vím, že to není nejlepší a hlavně nejzdravější obrana proti stresu a strachu z neznámého. Ale nic lepšího se v tuto chvíli dělat nedalo. Že bychom ten stav šli "vyběhat", navíc s cestovním kufrem, to asi, jak chápete, byla v daném případě totální blbost.)

A navíc jsme opravdu měli hlad. V letadle, což už víte, jsme se zrovna nepřejedli. A tak po několika krocích jsme se hned při první možné příležitosti rozhodli najíst. Čímž jsme mohli ochutnat první japonské jídlo - nudle ramen.

Japonské bufety tohoto typu mají dvě specifika. Za prvé, peníze nedáváte prodavači a kuchaři v jedné osobě, ale plníte jimi automat. Ten vám po zaplacení penězi všeho druhu nejenže správně vrátí drobné případně papírové, ale dá vám žeton s názvem jídla a teprve ten dáte prodavači. Odpadá tak nehygienické matlání se s penězi a matlání peněz. Vzhledem k tomu, že na bankovách jsou portréty vážených osob a Japonci jsou vzorem úcty - je to tedy jak úctyhodnější, tak k bankovkám šetrnější. (Mimo jiné, v Japonsku se nikde spropitné neboli "dýško" nedává. Takže o to je to jednodušší.)

Pro nás to mělo jeden praktický problém, který jsme museli řešit - a sice co si objednat. Nakonec jsme se řídili pořadovým číslem, cenou a hlavně: vyobrazením ve vitríně!

Ano, to je to druhé specifikum bufetů: všechno nabízené jídlo je vystaveno. A pozor! Za výlohou jsou makety! Jak ale můžete posoudit  níže, od pravého jídla jsou téměř k nerozeznání! Ty makety jsou udělány opravdu perfektně! Je to opravdu WYSIWYG, čili "what you see is what you get".

Porovnejte si to.

A taky máte "ilustrační foto" jak to vypadalo v tom bufetu uvnitř. A nemyslete si, chvíli po našem příchodu se docela zaplnil.

Tím jsme ukojili první hlad, ale protože s jídlem roste chuť, koupil si kamarád sebou do apartmánu ještě v jiném bufetu jakési smažené koule, další místní specialitu. Ukázalo se, že každá z nich obsahuje malý kousek chobotnice.

No a pak jsme se tedy vydali onou obchodní ulicí, která ale v půli naší cesty skončila. A my se ponořili do "pravé japonské" polotmy. Vězte, že osvětlení na ulicích tam sice bylo, ale moc světla ze sebe nevydávalo. A když k tomu připočtete, že musíte koukat i za poloslepého přítele, který v tu chvíli vůbec nevidí, a únavu z cesty... měl jsem toho brzy plné zuby.

Konečně jsme našli dům, asi dvakrát jsme jej přešli, a pak na pokoj... a ostatní už znáte.

Co ale ještě neznáte, že jsme se po dvou dnech rozhodli vyprat!

A tak jsme naplnili již zmiňovanou pračku. Dali dovnitř naše sebou přivezené  prací kapsle. Zjistili jak je to s přívodem vody a s důverou jsme pračku pustili. Výhoda byla i v tom, že kamarád znal tento typ pračky už z rodné Malajsie.

Pračku jsme spustili, věnovali se událostem onoho dne a když šel kamarád kouřit na balko, zjisitl, že pračka už doprala. Tedy, mysleli jsme si, že doprala.

Když jsme začli věšet prádlo na příhodně pověšené šňůry a ramínka, zjistili jsme, že není dobře vyždímané. A co víc, není vyprané jak by mělo! Na oblečení byly kousíčky rozdrceného listí... Co s tím?

Tak znovu - máchání a vyždímat.

I tentokrát celý proces skončil podezřele brzy a nelogicky svítily jakési kontrolky. No, nelogicky. Napřed jsme se v tom museli vyznat!

Nakoukl jsem nejprve do uvítací knihy pro hosty, která byla na pokoji. Tam bylo foto panelu pračky a pod tím napsáno anglicky "Množství vody", "Vybrat", "Výběr" a "Start / Stop". Co ale obsahovaly v detailu ty jednotlivé položky?
Záhada pro Sherlocka Holmese. Posuďte sami.

Naštěstí dnes máme chytré mobily. Tak jsem aktivoval automatický překladač. Naskenoval jsme obrázek z "chytré knihy" a položku po položce jsem popřekládal.

Tím se mi povedlo nastavit jenom máchání a ždímání. I spustil jsem s celým prádlem znovu celý proces.

Žuch-žuch-žuch... žut!

Pračka se po pár vteřinách zastavila a kontrolky se rozsvítily znovu.

"Aha, nějaká chyba v nastavení," řekl jsem si a proces s malou obměnou opakoval.

Tentokrát došlo k napouštění vody, ale pračka po 10 minutách znovu stála! A znovu byla na dně pracího bubnu voda.

Trochu už nám začínaly téci nervy. Ani opakování předcházejícího pokusu výsledek nepřineslo. Čas kvapil, celodenní únava se hlásila ke slovu a co teď?

Inu, nastoupily šikovné české ručičky a dal jsem se do ručního ždímání a kamarád do věšení práda. Doslova jsem trpěl. Mám totiž poněkud natažené šlachy na zápěstí a palcích, což je tak trochu nemoc z povolání. S takovýma rukama mi při každém ždímání jakoby projížděl žhavým drátem... no veselé to bylo. Jakž takž jsem to doždímal... tím to pro ten den bylo vyřízeno a my jsme padli do postelí únavou.

A jak to celé dopadlo?

Ukázalo se při komunikaci s majiteli, jakkoli nám to zprvu nevěřili, že pračka je prostě rozbitá. Dovolili nám proto použít pračku v sousedním neobsazeném apartmá a tam celý prací proces proběhl kompletní a bez problémů. Tím to bylo jasné.

My jsme si oddechli a mohli jsem se s klidem věnovat cestování a prohlídkám zajímavých míst Tokia.

Ne nebojte se, opravdu jsme se těch deset dní nenudili.

Hlavně ze začátku, kdy jsme museli řešit jak a čím cestovat. Tady máte "vzorek" japonské městské a příměstské dopravy - z průvodce pro turisty.

Ale o tom zase příště.