Tokio 2016 - 13. Dobrého pomálu, lepšího raději více.

Po šesti letech mne shoda okolností zavála znovu do Tokia. Pochopitelně se nemohu s vámi nepodělit o své nové dojmy a zážitky - dnes naposled - a věřte mi, že to občas stálo za to!

Všechno jednou nekompromisně končí a vy tedy víte, že zpáteční letenku už máte zarezervovanou. Zůstává jediné: sbalit kufry. A najednou zjistíte nemalý malér. Do původního kufru se už nic nevejde! Sil už je málo, na nějaké velké cestování už nemáte energii a tak se rozhodnete, že se podíváte do místního obchodního centra. Jenže tam se jenom můžete maximálně vyfotit na památku. Kufry nevedou!

Co teď?

V takovýchto situacích mám jednu zásadu. Ptát se. Ptát se, dokud se nedoptám. Tak jsme vešli do jednoho obchodně-prodejního centra, do malé kavárny. Prodavačka nevěděla, ale naštěstí pro nás tam přišla mladá slečna... cosi se nám snažila vysvětlovat. Nakonec zrušila objednávku a že půjde s námi.

Měla snahu najít pro nás prodej v onom obchodním centru. Ale nezdařilo se.

"Že vy jste ještě nesnídala?" zeptal jsem se. A protože mi to bylo jasné, ani jsem nečekal na odpověď: "Jdeme tady do kavárny, zvu Vás."

Během snídaně v malé kavárničce obchodního centra jsme roztomile konverzovali... s pomocí překladače. Ještě štěstí, že i přes svůj vyšší věk si s těmito věci rozumím a dokáži si s nimi poradit. Po chvíli jsme konverzovali naprosto "plynule".

Slečna dostane u kávy nápad na vhodný obchod. Ale že prý je to trochu z ruky a že objedná taxi. Stalo se bez problémů... jen mne slečna předběhla s placením za taxi - čímž prakticky smazala naši kávu. Trochu mne to mrzelo, chtěl jsem se jí za tu velkou laskavost nějak odvděčit. Došli jsme do obchodu kde měli opravdu dobrý výběr. Ale hlavně měli. Po delším zkoumání jsme se pro jeden rozhodli. Potěšilo mne, že slečna si na ten nákup připočetla nějaké bonus body, jak jsem pochopil (na cenu kufru to nemělo vliv).
Před obchodem se pak se zeptala kde bydlíme. Když našla adresu ve svém mobilu, prohlásila, že to není daleko a že můžeme klidně pěšky. No, byl jsem docela uchozený za poslední dny a tak jsem ani nedokázal zareagovat na její slova:

"Mimochodem, jmenuji se Keiko".

Zhruba tak po 200 metrech mi to začíná být povědomé... ale jaksi naopak. A po chvilce mi má vizuální paměť zprostředkovala, že to všechno z nám, ale jaksi s opačného konce ulice, do které jsme se blížili. A za dalším rohem - jsme bylo u apartmánu!

Slečně jsme moc poděkovali a já se konečně vzchopil a požádal ji o malé setrvání. A já jsem honem snížil zásoby děkovné čokolády, kterou jsme přivezli z Prahy a jednu studentskou pečeť jsem s velkými díky Keiko věnoval.

Dneska už vím, že jsem z únavy byl úplně mimo. Chtělo to "selfie" a já nevím co všechno... nějak mi to prostě nezapalovalo a poněkud byl ve mně podivný ostych. Takže aspoň že tak.

A v apartmánu jsme se pustili konečně do balení. A věřte mi nebo ne, oba dva kufry byly nakonec pěkně plné. Starý modrozelený i nový hnědý.

Druhý den ráno bylo pěkně zataženo. Upřímně, to je na odjezdy nejlepší. Není vám to pak tolik líto jako když je pěkně slunečno.

Náš japonský kamarád Mamoru nám přijel naproti až do našeho městečka Kyodo a doprovodil až na letiště. Neodlétali jsme z mezinárodního letiště Narita, ale z lokálního Haneda. Není tak velké, ale i ono se začíná rozšiřovat o mezinárodní lety. Ovšem jeho přistávací dráhy jsou kratší, jen pro menší letadla. Tomu jsme se podivovali, protože letadlo z Dubaje do Tokia bylo cela plné. Když jsme sedli pak do letadla v Hanedě, pochopili jsme. Naše letadlo bylo plné sotva ze tří čtvrtin.

Haneda se ale velmi modernizuje a přestavuje a dostavuje.

Abychom si ukrátili čekání, protože jsme sem přijeli dobré čtyři hodiny před odletem, tak jsme si zašli s našim japonským kamarádem na společný pozdní oběd.

Díky tomu jsme poznali speciality, které bychom jinak neokusili, protože nám pochopitelně jako znalec doporučil.

Vůbec mělo letiště svoji neopakovatelnou atmosféru.

Mne třeba zaujala stěna plná destiček se vzkazy.

Byl jsem překvapen odkud se berou, což jsem pochopil záhy, když jsem hned vedle objevil automat na destičky. Za pouhých 500 jenů jste mohli napsat pozdravy před odletem...

Další čas na letišti jsme si krátili třeba prohlížením výstavy modelů leteckých společností létajících na Hanedu.

Kdo chtěl, mohl si zde i na simulátoru trochu zalétat sám. V případě mého poloslepého kamaráda, šlo ale spíše o legraci než, že bychom přístroj krmili penězi a něco zkoušeli.

Byli jsme se podívat na vyhlídkové plošině na lety.

A také jsme trochu nakupovali.

Někdy to bylo až mírně uspávající.

Nakonec přišel čas se rozloučit s najím japonským kamarádem a zůstali jsme sami vstříc dalšímu čekání.

Ale nakonec přišel náš čas k odletu. Let do Dubaje byl v pohodě, jakkoli jsem byl tedy překvapen menším počtem cestujících s Emirates.

Při přistávání jsem při pohledu z okna udělal jedno poznání. Dubaj je ve skutečnosti jen město a silnice vestavěné do písečné pouště. Všechno to jsou vlastně za obrovsky vynaložené prostředky a úsilí postavené oázy, ale mimo ně kolem kromě písku není nic.

Ostře to kontrastovalo zejména s onou "mediální" masírkou, která probíhala během letu jak z Tokia, tak potom i zpátky do Prahy. Díky neustálé sebechvále jak je Dubaj skvělý a všechno kolem, se skoro nedalo na nic dívat - myslím tím na filmy... Zejména pak na seriály. Každý byl uvozen i zakončen nekonečnými dubajskými sebe vychvalujícími se reklamami.

V Dubaji jsme ještě stihli nakoupit pár suvenýrů. A také jsme objevili podstatnou věc místního letiště. A sice to, že jakkoli to vypadá na mapách letiště komplikovaně... ve skutečnosti se jedná o jednu dlouhou "nudli", kde přecházíte z jedné zóny do druhé. V rámci hledání určité věci, kterou jsem zvažoval koupit, jsme to prošli celé. Ale velké obchody jsou jenom v té mezinárodní části. Zbytek jsou prodeje spíše drobností. A vzhledem k podobným cenám jako u nás jsem stejně nic nekoupil.

Nakonec jsme tedy šli na naše odbavení, kde už se shromažďovala i posádka letadla. Byli jsme tak přítomni něčemu jako menší poradě velení.

Let do Prahy nás ještě obohatil o kulinářský zážitek, lze-li to tak nazvat. Jak jsem psal hned v prvním díle, kdy jsem popisoval náš let do Tokia, oba jsme s kamarádem chtěli ochutnat skopové. V domnění, že by to mělo být opravdu dobré, když letíme touto společností. Ale skopové na nás nevyšlo.

Tak jsme to teď chtěli napravit, protože skopového bylo tentokrát dost. Mně ale intuice říkala, ať to raději nepokouším a dal jsem si znovu kuře. Udělal jsem dobře. Můj malajský kamarád si ono skopové dal. Po prvním soustu se ušklíbl a obrátil se na mne stručně:

"Ochutnej."

Upřímně, to maso nemělo žádnou chuť, omáčka také žádný zázrak.

Když jsem to později referoval jedné známé na internetu, která je dost aktivně cestující, komentovala to slovy: "Tak už vím s kým nemám létat. Šejky ne..." Mohu to jenom potvrdit.

A to je celé.

Do Prahy jsme přiletěli, domů se dostali... Dorazily s námi i dva kufry plné drobností, věcí i dárků pro nás, pro nejbližší přátele... a jak vidíte, nebylo toho málo.

No a já si dnes ještě občas ze svých tenčících se zásob zakousnu tyčinku Pocky, abych si celou tu dovolenou připomněl.

A doufal, že se zase do Tokia a do Japonska podívám.

Sayonara.