Taky jste ranní ptáčata?

Lidstvo, jak známo, je vždycky nějak rozděleno. Nejčastěji podle charakterů, typů, a také podle politiky. Nejjednodušším specifikem je pak doba vstávání.

O této takzvané typologii dávno víme: skřivani a sovy.
Jsou to charakteristiky tak notoricky známé, že nemá cenu, abych je dál popisoval. Kdo i přesto neví, nechť si najde na internetu.

Bylo by zajímavé, zda bych byl zůstal skřivanem, kdybych nedojížděl v dětství a mládí každý den do školy.

To víte, že to pro devítiletého kluka byla tak trochu rána mezi oči. Do té doby jsem pohodlně vstával pomalu v 7:30, protože jsem v Praze bydlel nějakých 10 minut cesty od školy. A tady, po přestěhování do Krušných hor, jsem najednou musel vstávat v 6:30 a pěkně fofrovat, protože autobus jel v 7:10 a nedalo se o tom diskutovat.
A pak jsem se 20 minut jel do Jáchymova linkovým autobusem a potom ještě kousek pěšky. Vycházelo to vždycky tak akorát.

Nejlépe to pro mne ovšem, pochopitelně, vycházelo v dobách zimních – a nejlépe tehdy když pro velký sníh autobus nejel. Ale o tom jsem už tady několikrát psal.

Ještě většího skřivana ze mne udělalo dojíždění na střední školu do vzdálenějšího Ostrova nad Ohří.
To se to celé ještě posunulo o hodinu dřív. Tedy vstávání v 5:30 a odjezd v 6:00.

Byla to dobrá průprava do života. Dokonce jsem se naučil něčemu, co dnes označujeme honosně jako time management. Tenkrát jsem prostě využíval čas. Učil jsem se pochopitelně předměty, které jsem potřeboval. A na střední jsem se půl roku učil maďarsky, díky divadelnímu zájezdu do Kaposváru, který nás koncem roku čekal. Dneska už z maďarštiny neumím prakticky ani slovo. Ale tehdy jsem s těmi znalostmi dokázal s maďarskými kamarády prokecat noc.

To, že jsem se naučil být skřivanem, bylo v pravým opakem tomu, co jsem potřeboval pro tzv. budoucí umělecký život.
Naučit se trávení času do pozdních uměleckých hodin by se mi bývalo velmi hodilo.

To jsem ještě netušil, že během mé filmové kariéry mne čeká občas i natáčení v nočních směnách. V různých funkcích asistentských jsem si to užil nejvíc asi na filmu Sny o Zambezi nebo O zatoulané princezně. Hluboký vděk jsem naopak pocítil ke kameramanovi na filmu Smrt talentovaného ševce, který prohlásil, že ty noční záběry se prostě udělají kamerově. I tak jsme tam bohužel noční směně neunikli, protože jsme natáčeli v Myslivecké hospodě a tu nemohli přes den zavřít pro natáčení. Inu, turistický ruch je turistický ruch.

A už vůbec jsem netušil, že pak 3 roky se budu trápit na nočních směnách při vysílání zpravodajství a experimentálního televizního vysílání v mém posledním letitém zaměstnání.

Inu, zvládl jsem to a přežil jsem to. Teď už mám naopak to takzvané stařecké spaní. To znamená, že se tak dvakrát za noc v průměru budím. Přinejmenším proto, abych navštívil toaletu.

A pochopitelně jsem vzhůru vždy tak od 6. hodiny – protože zvyk je železná košile.

Tak vám přeji hezký den – s mým dnešním přáním, které jsem ráno rozeslal kamarádům a známým.